sbor: Obzor je bílý jako sníh
v krajině šepotů a vzdechů,
klikaté paprsky na stropě.
HZ: Stojím u dveří.
JŠ: Kompot, kytka, koláče.
HZ: A je mi na umření,
nevíš o mě nic,
až teď očima jsi povyskočil...
Mlč, já vím, co chceš říct.
Já vím, co chceš říct, co chceš říct.
Postát, to já dovedu.
Já vím, co chceš říct, co chceš říct
na křižovatce pohledů.
JŠ: Našich pohledů.
HZ: Našich pohledů.
Počkám na křižovatce pohledů.
I kdybys už víckrát do auta nevsed,
i kdybych už nikdy nezažila noc po tvém vítězství,
vždycky budeš pro mě ten, co skočil do hořícího vraku,
aby zachránil člověka.
Mlč, já vím, co chceš říct.
Já vím, co chceš říct, co chceš říct.
Postát, to já dovedu.
JŠ: Já vím.
HZ: Já vím, co chceš říct, co chceš říct
na křižovatce pohledů, našich pohledů.
Počkám na křižovatce pohledů.
Tenkrát, když se to stalo,
zapomněla jsem zmáčknout stopky,
vyletěla jsem ze židle
a zahlédla jen tvé popálené ruce,
ty stopky ještě stále jdou...
Až přijdeš domů,
odhrň mi vlasy z polštáře a poslouchej...
Mlč, já vím, co chceš říct, já vím.
Já vím, co chceš říct, co chceš říct.
Postát, to já dovedu.
JŠ: Já vím.
HZ: Já vím, co chceš říct, co chceš říct
na křižovatce pohledů, našich pohledů.
Počkám na křižovatce pohledů.
Já vím, co chceš říct…
Myslela jsem jenom, že bychom
mohli žít jako jiní.
Vrátit se odpoledne z práce,
jít nakoupit a… do kina.
Ale byla to hloupost, viď?
Já vím, budu stát dál
na pangejtu se stopkami v ruce
a budu se dál bát.
