32c3
Strašlivě začínala v Čechách
léta osmadesátá.
Kolony cizích vojsk křižovaly zemi,
sovětský jazyk učily se děti
od mladosti své,
též plynové masky nasazovat,
z pušky střílet
a metat granát na cíl západní.
Lidé vlastních názorů
tupení a štváni
za hranice,
do kriminálů
a hospod zahulených,
kde vlasatý underground se zpíjel.
A všichni nasráni velmi
od sedmé do čtryř pracovali,
komunistům láli,
výsměšné estrády sledovali
a fronta v každém holokrámu.
A otcové nachápali syny své
a soused bál se souseda.
Tu v oblastech estrádních
zrodila se strašlivá idea,
zrovna když Hony Ušatec
z hostince Na hrádku
se zpěvem kráčel -
a osud počal se naplňovat.
Hony Ušatec probudil ihned
na ubytovnách strahovských
Míšu Helmiče,
zapálil obětní startku
- ba i pivo lahvové odzátkoval -
a pravil silným hlasem:
Vidím kapelu ukrutnou,
jejíž lomoz hvězd se dotýka!
Řinkot a řev bezohledný,
legrace nekompromisní,
styl neohraničený!
Blbost nevídaná,
děl Míša Helmič
a Hony nadšeně pokyvoval.
Blbost nevídaná,
a její jméno budiž Visací zámek.
Do týdne letěla po Praze nová zvěst
o ukrutném souboru hudebním,
jaký neviděl dosud svět.
V hostincích šuškalo se o koncertech utajených,
o nahrávkách sedmkrát zapovězených,
o nové kultuře
a jisté smrti.
A když pak hosté pivní tácky otočili,
vzkřikli všichni úžasem,
neb neumětelská kresba zámku
na všech se skvěla.
Hony Ušatec a Míša Helmič
odznaky rukodělné připjali na klopy svých kabátů
a lidé s úctou pohlíželi na odvahu jejich
a další počali je napodobovat.
U stánku Johna Debila
se vedly vzrušené debaty
a Brutální F.E. hlásal,
že Strahov brzy ocitne se v šoku,
neb Visací zámek opět něco chystá.
Hony s Míšou tajemné pokyvovali,
darované rumíky polkli,
leč neprozradili ničeho
skrz černá skla brýlí
a jejich váženost stoupala.
V kolejní jizbě neútulné
pak zapálili obětní startku
- ba otevřeli i piva lahvová -
a pravil Míša:
Tak se mi zdá, že nazrál čas
pro punkový hodokvas.
Hle, jak na mé kytaře
chvějí se struny bujaře.
Savec, basový umělec,
je stejný jak my pitomec,
věrozvěst zámku číslo tři
a k nám patří.
Dále slyš z vedlejšího domu
ten tón, co uši řeže.
To Kvílivý Hroch hraje vleže.
Pátého na buben vezmeme k tomu.
Dole v klubu hnije aparát
a na ten budeem hrát.
Konečně tomu rozumím
a dím:
Nejlepší kapela na zemi,
Visací zámek - to jsme my!
Padl Hony na pelest
a škytl: Dokonáno jest!
Když sedmého dne
posledního měsíce LP 1982
seřadili studenti v menze k odběru stravy,
zašumělo ospalým zástupem.
Prostěradlo nečisté plandalo
nad inzeráty titěrnými
hlásajíc první koncert Visacího zámku
a lidé pocítili úlevy v srdcích svých,
neb slovo stalo se skutkem.
Avšak jen sto nejbližších
bylo večer vpuštěno
mřížemi klubu 007.
A ti vyvolení šířili pak tuto věc:
Zpíva Hony Ušatec.
Řve jako kráva a se zmítá,
v textech českých hrozba skrytá.
S kytarou pak Míša Helma
běhá sem tam jako šelma.
Hrozně cení černý zub,
ohrožuje celý klub.
Na basiště hraje Savec
v rádiovce jako cvok,
neuznává žádný tanec
neudělal ani krok.
To Hroch padl pod piáno,
dřív než bylo dohráno.
Jeho sóla, totě kvil
neslýchaný do těch chvil.
Vzadu sedí Jiří Pátý,
zavile do bubnů mlátí.
Na sobě měl pyžama
s dírama.
V křesle jako poslední
dřepí pěvec náhradní.
Půl hodiny jen mohli hrát.
Pak jim shořel aparát!
