Alba s touto skladbou:
Historky o lásce EP,
"Zvedni ten telefon, lásko, zvedni ten telefon!
Kde může být, doufám, že se jí nic nestalo?!
Sakra! Proč to nebere? Kde jen může být?"
Ležíš tady přede mnou, seš napojená na přístroj
a každou chvíli čekám, že zas otevřeš svý oči.
Neustále přemýšlím, proč nepočkalas do rána,
já vím, že jsem Tě ponížil, však teď tu sedím v křeči.
Promiň za tu hádku, lásko, mělas asi vážně pravdu
měli jsme s tím přestat dřív, než vypilas tu sklenku.
Nasedla jsi do auta a chtěla prostě zmizet,
ale bohužel už nevím, co se přesně stalo venku.
Ubrečená v depresi si neovládla řízení
a s alkoholem v krvi už to vlastně jde dost těžko.
Chtěl bych, abys procitla a chtěl bych všechno vrátit,
ale nevím co mám dělat, i když udělal bych všecko!
Doktoři mi říkali, že nemáš příliš šancí žít,
nevzdávej to, bojuj, ještě nenastal čas odejít!
Možná, že jsi v komatu a jenom pár dní budeš spát
já pořád jsem tu s Tebou, lásko, pořád Tě mám tolik rád!
Mám pocit, že procitáš a začínáš se na mě smát,
když dovnitř vchází doktor, snad se už nemusím tolik bát.
Zaseknutej na zvuku těch přístrojů, co všude pípaj,
mám pocit že zase slyším, zrychlovat ten pípák!
Neodcházej, lásko, zůstaň! Ještě nesmíš sbohem dát!
Já věděl jsem, že miluješ a štěstí se mi snažíš dát!
Já věřil jsem v budoucnost společnou, kdy oba můžem žít
a můžem spolu kráčet směrem, cestou, kterou chceme jít!
Já nechtěl jsem to takhle, ale osud mi Tě, lásko vzal
a prostě mě teď opustíš a to jsem vážně nečekal,
tam v nebíčku Ti bude líp, než v nemocniční posteli,
tak promiň, že nás tehdy ten večer tak rychle rozdělil!
Odcházím zas domů, zase pláč je se mnou v soužití
a nedokážu popsat pocit, který právě cítím,
vlastně cítím bolest krutou, možná nejkrutější ze všech,
doma jenom prázdná postel, uvnitř sebe cítím proudit krev,
já vypotil bych srdce, abych mohl Ti ho navždy dát
a darovat Ti novej orgán, neumím Ti sbohem dát,
Ty měla jsi tu zůstat a smrt si měla vzít radši mě,
vlastně nevím, jak mám teď žít, když zůstal jsem tu bez Tebe!
Neodcházej, lásko, zůstaň! Ještě nesmíš sbohem dát!
Já věděl jsem, že miluješ a štěstí se mi snažíš dát!
Já věřil jsem v budoucnost společnou, kdy oba můžem žít
a můžem spolu kráčet směrem, cestou, kterou chceme jít!
Já nechtěl jsem to takhle, ale osud mi Tě, lásko vzal
a prostě mě teď opustíš a to jsem vážně nečekal,
tam v nebíčku Ti bude líp, než v nemocniční posteli,
tak promiň, že nás tehdy ten večer tak rychle rozdělil!
