Jozef Vágner - zasněná
Já městem bloudím jako bloud
a v proudech touhy marně plavu
a nemohu se rozhodnout,
pro koho mám dnes ztratit hlavu,
mě víno splín teď nespravý,
spíš dám si malou kávu.
V tom dech se ve mě zastaví,
jak prvně zahléd jsem jí v davu
a náhle verše básnika,
jak tóny ve mě znějí,
svou violu jsem naladil,
co možná nejhlouběji.
Jak válka v dálkách ztracená
tu plave dál v moři tváří
a bůh ví proč je zasněná,
však sama do daleka září.
Mé city čelem rozráží
poutá mě svými vlasy a pouzdro nese
v podpaždí a já se zblázním asi.
a zas ty verše básníka, jak tóny ve mě znějí,
svou violu jsem naladil, co možná nejhlouběji.
Proč nehýbám se copak vím
proč s hlavou řeč, vždycky ztratím.
mlčky svou kávu dopíjím a ona v dálce
mizí za tím, už v jarní řece rozplývá se siuleta její
a mě se z výšky posmívá jen racek bílý na peřeji
a zbylé verš básníka, jak tóny ve mě znějí,
svou violu jsem naladil, co možná nejhlouběji
svou violu jsem naladil, co možná nejhlouběji...
