Pár hodin zbejvá z mý noci, táhnu se z flámu ulicí,
najednou padne na mě splín, težkej splín.
Stromy maj větve šedivý a já se vůbec nedivím,
že do duše vkrad se mi stín, černej stín.
Doma jen postel studená, už nebude tam stulená,
v kuchyni zůstal jenom stůl, prázdnej stůl.
Prej se mnou nemá si co říct a vod chlapa chce něco víc,
nakonec cejtím se jak vůl, starej vůl.
R: Prej se to takhle někdy stává,
že dva si začnou chvíle krást.
Já už to se ženskejma vzdávám,
vočima nenechám se zmást.
Tak si to v hlavě přebírám a najednou v tom jasno mám.
Co tady? Radši půjdu dál, o dům dál.
R2: Du, tak teda du! Pryč, a co nejdál.
Du, já teda du! Neudrží mě volů pár!
Ležíme sami v postelích, už nás přešel všechen smích
a venku začal padat sníh, první sníh.
Neblázni, kam bys chodil?
Vole, neblbni. Kolik je hodin,
podívej. A to teď bys šel v dál?
Vykašli se už na ni,
vole. Na mašli zapomeň. Nyní
zazpívej, tak jak sis vždycky přál.
