M.Krištof, Z.Barták/J.Čvančara
Četl jsem článek v novinách,
Zas nějaký mudrc tam psal.
Že český národ měl vždy strach,
Nikdy nebojoval.
Noviny v krbu zaplály, oheň zapraskal.
Modrý kouř mizel do dáli, jen já si vzpomínal.
Je 30. duben 1942. Počasi je psí. Studený vichr
s deštěm a sněhem bičuje tváře. Ve snaze dostat se
k naším perutím ve Velké Británii, jsme součástí konvoje,
a plavíme se ze sovětského přístavu Murmansk na křižníku Edinburgh.
Po čtyřech dnech zahřmívají výbuchy. Jsme zasaženi torpédy
číhající německé ponorky. Opouštíme potápějící se loď.
Náš plukovník Josef Berounský navždy mizí v temných hlubinách.
My, co jsme přežili, znovu zkoušíme štěstí na křižníku
Trinidad. Avšak smrtící chlad polárního moře brzy pociťujeme znovu.
Po náletu nepřátelských bombardérů jde náš křižník ke dnu
a s ním i moji kamarádi Josef Férák, Vráťa Laštovička, Pepa Návěsník
a Bohouš Zikmund. Zbyli jsme pouze tři: Jarda Hlaďo, Honza Šťastný a já.
Společně se dostáváme do Anglie. Čekají nás další osudy.
Oheň už záhy dohoří,
K ránu mu dochází dech.
Končím své snění o moři,
O letcích-kamarádech.
Bylo nás osm statečných.
Stále to před sebou mám.
A já jsem pouze jedním z nich,
Co zůstal nakonec sám.
