Štěstěna je to co letí
byl jsem jedním z jejích dětí
zdálky jen prstem kývla a já šel za ní.
Dnes nejsem to co jsem býval
zpívám jinak než jsem zpíval
a divné sny mi náhle ruší spaní.
Že teď mám přátel čím dál tím míň
už za mnou nejdou tak jako můj stín,
už nemám cestu pozlacenou,
už mě strejc neplácá po ramenou,
zítra mě nikam na oběd nepozvou
a dívky žádný mi nepíšou,
a dívky žádný mi nepíšou.
Štěstěna je bárka vratká,
otevřela svoje vrátka
její dítě jí do náruče vklouzlo.
Ostatní se brodí blátem,
zastaví se před plakátem
jehož nápis proměnilo kouzlo.
Že teď mám přátel čím dál tím míň
už za mnou nejdou tak jako můj stín,
už nemám cestu pozlacenou,
už mě strejc neplácá po ramenou,
zítra mě nikam na oběd nepozvou
a dívky žádný mi nepíšou,
a dívky žádný mi nepíšou.
Vím že čas má různé stezky,
dělá z písní černé desky
a z těch desek vzpomínky a smetí.
Zpívat pro nadšené davy,
vychutnávat nápoj slávy
a pak koukat jak to všechno letí.
Že teď mám přátel čím dál tím míň
už za mnou nejdou tak jako můj stín,
už nemám cestu pozlacenou,
už mě strejc neplácá po ramenou,
zítra mě nikam na oběd nepozvou
a dívky žádný mi nepíšou,
a dívky žádný mi nepíšou,
a dívky žádný mi nepíšou.
