Zátiší vodovkami rozpité;
Takové je naše pozdní odpoledne,
Když světlo krajkovou záclonou proniká,
A stín zdi pokoje omývá.
A my sedíme a svou kávu popíjíme,
Zabarikádováni za clonou apatie,
Jako ztracené ulity, které moře smyje
-I ty hluk oceánu slyšíš-
Ve váznoucí konverzaci,
A jemných povzdechnutích,
Našich životů skryté hranici.
A ty si čteš svou Emily Dickinson,
Robert Frost je zase můj milý,
A zaznačujeme si místa záložkou,
Ta vyměří, co jsme již ztratili.
Jako hloupá báseň napsaná,
Jsme verš mimo rytmus,
...Věta synkopovaná...
Tak vázne naše konverzace,
A jemná povzdechnutí,
Našich životů skrytá hranice.
Ano, my se i o hovor pokoušíme,
O věcech, co zaměstnávají mysl;
Na kterých záleží přece:
"Není divadlo již dávno mrtvé?"
"Mají analýzy smysl?"
A nyní prostor tiše zhasíná,
A já jen tvůj stín líbám,
Nemohu se tvé ruky dotýkat,
Jsi pro mne jak cizinka;
Ztracená ve váznoucí konverzaci,
A jemných vzdechnutích,
--V našich životů ukryté hranici.--
