Zdali teď kráčíš do Sarborough Fair,
Voní tam petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián;
Připomeň mne, prosím tě, dívce jediné,
Co se měla mou ženou stát.
Temný les se rozkládá na horském úbočí,
V něm bloudí krahujec nad zemí sněhovou,
Tou přikrývkou, noční košilí dítěte hor;
Hlas polnice jeho spánek zatím neruší.
Pověz jí, ať utká mi z hedvábí košili,
Petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián;
Však nesmí se dotknouti nití, ni jehly,
Pak by se směla mou ženou stát.
Na horském úbočí listí se rozlévá,
Jak slzavý proud náhrobek omývá,
Tak voják svou zbraň čistí a leští si,
Hlas polnice jeho spánek zatím neruší..
Pověz jí, ať najde mi úrodný kraj, co leží,
Petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián;
Mezi slanými vlnami a mořským pobřežím,
Pak by se směla mou ženou stát.
Ve válce trubky batalionů hřmí
Generálové zabíjet kážou vojákům svým,
Pro dávno zapomenuté příčiny…
Řekni, ať tam poseče trávu koženým srpem,
Petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián;
Ať ováže ji kol dokola vřesem,
Pak by se směla mou ženou stát.
Zdali teď kráčíš do Sarborough Fair,
Voní tam petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián;
Připomeň mne, prosím tě, dívce jediné…
Ona se kdysi mohla mou ženou stát.
