Slyším, jak venku mrholí,
Jako když vzpomínka zabolí,
A déšť měkce a tiše dopadá,
Na střechu, na zeď a mé podkroví.
A ze zákrytu svého nitra,
Z oken mých očí,
Hledím přes smáčenou ulici,
K Anglii, kde mé srdce zůstává.
Mou duši rozpolcenou svírá neklid,
Mé myšlenky odlétají do dálky;
Večer přiletí za tebou ulehnout,
Aby tě mohly polibkem probudit.
A píseň, co jsem zkoušel psát,
Už asi nikdy nedokončím,
Nevím, proč bych měl tak mrhat čas,
Písním napsaným už nevěřím;
Těm slovům, co se krčí a roztahují zas,
Jen podle toho, jak káže rým.
A tak vidíš, i já začal mít pochyby,
O tom všem, co jsem za pravé měl,
Stojím tu teď sám, bez víry;
A ta jediná pravda, co znám, jsi Ty.
…
A jak pozoruji kapky blíž a blíž,
Jak v znavených pramíncích zmírají;
Už vím, že jsem jako ten déšť;
Když prosím, ať mi už odpustíš.
---
