Alba s touto skladbou:
2013,
V celém tom strachu, jak čas rychle letí.
Jak malý vetřelec, sleduju děti.
Vysmívají se, čůraj si do gatí.
Kradou si hračky, tytyty neplatí.
Kreslí svět, jeví se jim před očima.
Stačí pár čar, přece nevypadá jinak.
Dokáží prokouknout tisíce míst, ale
nevěří, že lze dokázat číst.
Napíší jméno, své bohužel ne více
naposled zapalme, poslední svícen.
Už nadešel čas, abychom prozřeli,
zahodili aktovku, konečně dospěli.
Kam se ty dobré věci poděly.
Proč jsou plné hospody a prázdné kostely.
Kam se ty dobré věci poděly,
možná jen čekají až budem dospělí.
Já si troufám věřit a doufám,
že už nebudem nesmělí,
abychom stali se lepšími,
abychom konečně prozřeli.
Tak si troufám věřit a doufám,
že už nebudem nesmělí,
abychom stali se lepšími,
abychom konečně dospěli.
(Mon amour, la stupidité est comme la mer)
Já tomu nerozumím, to není fér!
(Je sais que je peux voir la pitié ou la haine)
asi mluvíme rozdílným jazykem.
Už jsem tak zklamaná, že na smutek je škoda slz.
Už jsem tak zlámaná, na padrť lámu kosti,
ze svých poznatku stěží si stavím tvrz,
topící se plavu z lidské pitomosti,
tak jak zoufale se svojí tezí,
s domněnkou, kde ty dospěláci vězí,
bavící se s každým i když je cizí.
Létají kolem, padají a mizí
a do hlavy mi vtloukají. Nesmí se lhát.
Kdyby lež byla kapka, já mam kolem vodopád.
S rukama na očích, lidé nikdy neviděli,
stačí je jen dát pryč, abychom dospěli.
Já si troufám věřit a doufám,
že už nebudem nesmělí,
abychom stali se lepšími,
abychom konečně prozřeli.
Tak si troufám věřit a doufám,
že už nebudem nesmělí,
abychom stali se lepšími,
abychom konečně dospěli.
