Je psáno v rodných listech cest,
že mohou vést a mohou svést.
Jsou jako o stu kůrkách skýva.
Jak déšť co pořád jinak zpívá.
I moře, jehož neubývá.
Jak těžké je to snést?
Jak těžké ptát se kudy? Kam?
Když bortí se a pustne chrám
a na zem padá tolik vlasů
a tam se škvaří v ohni času.
Jdeš s rukou smrti kolem pasu
a nechceš na ten flám.
A přesto jedno jisté zbývá,
že občas dojde na zázrak
Jen na ten můžeš spolehnout se,
jak na vzduch spoléhá se pták.
Když sobě sám se zprotivíš
svým steskem že máš těžký kříž,
tu něco špitne: "To se zdálo
a co tě zprvu polekalo
se na tebe jen po svém smálo."
a ty to pochopíš.
I za těch nejtemnějších dní
se blýsknou nová setkání
ty dny jsou náhle divukrásné.
A v tobě všechno jenom žasne
a hřeje tak, že nevyhasne
a dlouho dlouho zní.
Tak jedno jisté pořád zbývá,
že občas dojde na zázrak.
A na ten můžeš spolehnout se
jak na vzduch spoléhá se pták.
Už nevěř ve svůj amulet.
Věř jenom v zázrak zvaný svět,
když nic v něm předem dáno není,
pak ani strach a utrpení.
I ty se z čista jasna měníš.
O tom chtěj vyprávět!
O tom že jedno jisté zbývá:
těm co nedojde na zázrak.
A na ten můžeš spolehnout se,
jak na vzduch spoléhá se pták.
Naštěstí jedno jisté zbývá:
těm co nedojde na zázrak.
A na ten můžeš spolehnout se,
jak na vzduch spoléhá se pták.