Vodník:
Kýho šlaka, dítě -
snad mi tady v měsíčku
nesušíš mé sítě?
Rusalka:
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!
Vodník:
I vida, smutno!
Rusalka:
Všechno řeknu ti!
Vodník:
A dole taky?
Rusalka:
Smutno k zalknutí!
Vodník:
Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!
Rusalka:
Chtěla bych od vás, hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!
Vodník:
Mohu-li věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?
Rusalka:
Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí, že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!
Vodník:
Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ta je hříchu plna.
Rusalka:
A plna lásky!
Vodník:
Vodo pravěká -
snad nemiluješ, dítě, člověka?
Rusalka:
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zříti
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a jak jej vinu v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!
Vodník:
Dítě, dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat -
už ti není, není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doved' zlákat!
Rusalka:
Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit -
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?
Vodník:
Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána, člověku!
Marno je lákat tě dolů v rej -
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!
Potápí se:
Běda! Běda! Běda!
Zmizí pod vodou.
