Běžim tmavou ulicí i když nevim kam,
čekám, že mě to někam dostane, i když běžím sám.
Nevim jak dlouho to ještě vydržim,
i když vim, že se nikde nezdržim.
Spěchá za mnou, už mi dejchá na záda,
to, co chtěla, byla moje představa,
O štěstí, o lásce a o hezké rodině,
nekoukej se takhle, neříkám to nevině.
Jak mám vědět, co bolí vlastně víc,
jestli láska, rozchod a, nebo vůbec nic.
Jako vím, že tvoje srdce tluče víc,
když sedim vedle tebe a neříkám už nic.
Kolikrát se ještě musim otočit,
abych zjistil, že to musim překročit.
Nevim, kam mě tahle cesta zavede,
zda to bude do pekla nebo radši do nebe.
Stejně vim, že se tohle nezmění,
budu čekat, až ten zvonek zazvoní.
Abych mohl říct, že tady už jsem stál,
Nechci se už zastavit, chci jít prostě dál.
Jak mám poznat pravdu, jak mám poznat lež,
Když vidíš, jak stojím a přitom říkáš, běž.
Jak dlouho budeš lhát a stát,
A nevědět kam utíkám i když musím hnát.
Rychle pryč, rychle někam do tepla,
Vím, že to přijde, vím, že přijde odveta.
Počkám si, počkám, až tě něco napadne,
Že člověk musí vědět i když to špatně dopadne.
Proč každý myslí jen na jedno,
A nevidí dolů, až na to dno.
Proč je pokaždé jiný den,
I když prožíváme ten samý krásný sen.
Častokrát se ptáš a čekáš odpověď,
Ale na co když můžeš dostat výpověď.
Dobře víš, že nejsem jediný,
Někdo další čeká, ale není nevinný.
Pochyby, lítají mi v hlavě stále,
Dokola a znova a dělaj ze mě krále.
Proto neukazuj slabiny, nebuď jako já,
Cítím velkou bolest, snad to někdo roztrhá.