Vzpomínky, to jsou lístky čaje
Nádoba smutkem zalitá je
Rozvinou se jak jemný list
Z každého dá se osud číst
Lístky se tiše snesou ke dnu
A vůně mizí v nedohlednu
Však žádné zlo tě nedonutí
Zapomenou těch tisíc chutí
Když vzpomeneš si na labuť
I její let má svoji chuť
Hladina poklidného šálku
Skrývá i zradu, lásku, válku
Kdo ví, kde asi pohřbená je
Má bledá růže s vůní čaje
Když nechtěla si jiné vzít
Otec ji nechal utopit
Vzpomínky jsou jak lístky čaje
A každá smutkem zalitá je
Až na dně řeky našla klid
Pomstil jsem ji a musel jít
Snad přešla už ta doba zlá
Nádoba smutku – to jsem já
Slyším, jak tepe do ticha
Jak tvoje srdce pospíchá
Když temný smutek duši svírá
Nikdo ti slzy neutírá
Co je to za čaj, co jsem pila?
Spíš ve tvé duši je ta síla
Co může lidi uzdravit
Snad mi to můžeš odpustit (Snad můžeš mi to odpustit)
Že jsem se tě tak hloupě bála
Chovala jsem se jako malá
Urážela tě směšnou řečí
Slova tě asi nepřesvědčí
Mohl bys mi (jednou) jenom ruku dát?
Nemluvit paní – radši spát.
