EmiNa břehu
Amijezírka
Dpostává
Emiděvčátko.
Hlavu má v dlaních a nohy v bahně
a u ní kačer to boží hovádko
a kdoví co se skrývá na dně.
“Pomoz mě duchu kachního jezírka
v mém těžkém přetěžkém údělu.
Jsem tady samotná, jím jenom brambory
a tak tu stojí na břehu.”
26f5
Zaživa, že ze mě stáhne kůži,
to říkal strýček bratr mé matky,
jestli neuvařím, nenanosím vodu,
nenaštípu dříví a den je tak krátký.
Ve spíži nahoře je hrnec medu.
Ten jsem Ti přinesla tajemný duchu.
Jenomže, už ho udržet nedovedu.
Tady ho máš a dopřej mi sluchu.
Hrnec se vysmekl a zmizel v jezírku.
Děvčátko vykřiklo a už je pozdě.
A temná postava zakryla horizont
- strýček se vrací a jde přímo k tobě.
“Jen co tě chytim hnáty ti zpřehážu!
Kde je můj hrnec sladkýho medu?
Co tady stojíš s kachnama ve vodě?
Dostal jsem chuť, už jak jsem byl v hospodě!”
A náhle tůňka polyká strýce.
Zelená chapadla nahradí rýč.
A nikdo už ho nespatří více.
Děvče se otáčí a odchází pryč.
