Alba s touto skladbou:
Sestra,
Ten istý tanec,
Usnula. Třeba tam přišel, protože Psice nechce, abych týhle svý lásce řekl... a pistole, tlačila mě, vytáh jsem ji z bundy a dal za opasek... vůbec jsem nestál o to, aby sestřička věděla, kde ji tahám. V tý pistoli byl jen jeden náboj a ten... ten schovám.
Koukal jsem na hvězdy a do nich, zřídla chladu, nehybný oči na křídlech tvora, nebo otvory jinam. A pak jsem taky usnul. Byli jsme dost unavený.
A já měl svůj... byl to vlčí sen. Vyběhli jsme, Rakša radostí kňučela... já taky, urazili jsme zámek u klece a v zoologický to zachřestilo na celou poslední noc, jeden z nás urazil zámek úderem tlapy, řetěz pad a pak jsme běželi, běželi jsme po tvrdým umrzlým sněhu, lesem a přes hroudy a po kamenech, naše drápy cvakaly a my jsme se ani nestarali o svoje stopy, protože jsme běželi... pryč.
Oči jí zářily jak uhlíky... někdy po mně chňapla, olízla mě... tam, kde jsem měl jizvu po obojku, lysinu na šíji, tam, kde mi už srst nenarostla... dotýkala se čumákem místa na žebrech, kam mě kdysi seknul ostnatý drát a kde kousky drátu zůstaly, zarostly... já po ní taky chňapal, měla jizvy uvnitř... drezura, tam ji učili panáčkovat a dělat pac a točit kukadlama a špulit rtíky, tam jí nasazovali mašle i kostýmky, aby z ní byla hodná holčička, způsobná ženička... pořád v pozoru, něco jako sněhulák, ale sexy... tam mý sestřičce ukázali, jak hejbat zadkem, když se šéfíkům zachce... za prachy na byt, jídlo a šminky žít mezi idioty až do smrti... a energii spotřebovat na nauku, kdy dělat úch a ách, když zasraný šéfové sdělujou pravdy... ale teď jsme běželi... a naší stopou byl rychlej zmrzlej dech, kterej padal mezi tesákama... moje milá byla varana i ljubita a uměla seknout drápem i jazykem a já se taky snažil... učili jsme se od sebe, co je dobrý pro toho druhýho, a to posilovalo každýho z nás, sebe samýho... běželi jsme a zem se pod námi otáčela a běželi jsme podél hrobů a skákali přes ně, vyhýbali se kostem i skelným pohledům a pohledům prázdných důlků... vlčích lebek... a vyhli jsme se pastem a lapačkám, měli jsme za sebou zkušenost... padajících kůlů i otrávenýho masa... prošli jsme bez úhony územím zrzavý smečky... a potkali jsme i poslední bílé vlky a ti byli zkroucení nemocí... a velcí černí vlci nás štvali ale my jsme jim unikli... my, šedí vlci z Karpat měli jsme s nima odvěkou válku, divili se, že utíkáme, a naprázdno klapali čelistma, tušili, že na ně taky dojde, že přiletí vrtulníky... běželi jsme bok po boku a naše těla se dotýkala... běželi jsme po zemi, která se otáčela, a vítr nám svištěl v uších jak nářek nad každou mrtvou smečkou... a snad jsme cvakáním drápů po cestě pohyb země zrychlovali... běželi jsme po zemi, masovém hrobu, běželi jsme pryč... pryč odsud... a pak... ale pak jsme stáli nad posledním útesem, nad hlubinou, a zbývalo jen skočit a ponořit se do té plochy, tam všechno začalo... hlubina pod námi se leskla jak zrcadlo a Rakša, moje sestra, s vyplazeným jazykem couvla a z hrdla se jí ozvalo zavrčení, temný a zuřivý... Akéla ji šťouch čumákem do boku, ale ona ho sekla... jsme tady... pojď, sestro, tam už nemůžem bejt, tam ne... pojď, skočíme... poletíme, budem už jen spolu... ale Rakša se otočila a běžela zpátky... vlk stál nad hlubinou, zaváhal, ale jen na okamžik... běžel za ní... Rakša byla ve stráni, našla tam díru a zůstala v ní... a Akéla nechápal, nevěděl nic... zůstal venku sám... z díry v zemi se ozývalo jen vrčení... ona ho varovala... a pak bylo ticho... Akéla zůstal sám... a to nemělo smysl, mohl by sám se vrátit k útesu... a letět... ale to nemělo smysl... vyl, byl jen s měsícem a ten mu rozšílel nervy, Akéla se neměl o koho opřít... vběh do lesa a zabil první zvíře, které zvětřil... donesl ho k díře... Rakša maso vtáhla dovnitř... dny šly a Akéla šílel smutkem... ta samota, kus od srázu, a ta zrada... nevěděl nic... a pak viděl Rakšu, vyšla ven a unaveně se vlekla, okolo ní tvorové... sáli z ní její život, brali si ho... Akéla zaútočil... ale Rakša věděla, čekala to... srazila ho, otočil se k ní nechráněným břichem a nastavil šíji, krční tepnu, bylo mu už všechno jedno... ale ona neporušila pravidla... vrátila se k těm tvorům... Akéla zůstal s měsícem, ale teď už věděl... a vyl jinak.
Co řveš, proboha, co řveš? Ty neumíš spát, řekla Černá. Ne, neumíš. Buď skřípeš zubama, ale teď si i řval!
