Alba s touto skladbou:
Hořící holubi,
Začala se klepat
Nebyla udivená, protože ten pocit neznala
byla vyděšená
Znala tohle: když něco dopadne nebo spadne na zem
(oříšek, větvička, kamínek atd.)
vždycky to udělá takový dutý BUM.
Ale to co viděla, bylo něco úplně jinýho.
Nerozuměla tomu a byla neklidná.
Ty věci se řítily z nebes
velmi dlouhým a volným pádem
a Veverčí Bože! – ty věci hořely!
A jakmile dopadly, nebylo žádný BUM,
ale s šíleným zasyčením se zaryly do země,
zavrtaly se, zmizely.
Byla vyděšená a eště moc malá.
A pak to přišlo.
Jedna ta hořící věc proletěla těsně kolem ní,
téměř jí to ožehlo kožíšek, a ona vykřikla:
"Veverčí Bože! Vždyť to byl bratr holub!"
Ten zasyčel do kořenů stromu, na kterým seděla, a zmizel.
Vyděsilo jí to.
Pochopila, že ten ohnivý déšť, který padal z nebe,
jsou tisíce hořících holubů, kteří se sírovým syčením
mizí v zemi.
Ale nebyla to hloupá veverka.
Začínala tušit. Tady se něco děje...
A kdyby mohla zesinat, tak by zesinala.
Viděla obrazy. Viděla město.
Viděla dlouhou ulici a po ulici kráčel Muž.
Rovně a pomalu. Pak se Muž začal otáčet.
Tváří do světla...
A potom už tomu nerozuměla.
Rozostřovalo se to. A páchlo to.
A strach se blížil.
Kolem svištěli hořící holubi,
nebe bylo jako vyhřezlá dáseň,
tiskla se ke kůře stromu,
ani vítr už netančil s listím,
ale ona začínala tušit:
"Veverčí Bože, něco se děje!" poskočila na větvi.
"Ale co? Ale co?"
A pak znovu viděla kráčejícího Muže
a asi jí začalo být opravdu vážně špatně.
