Alba s touto skladbou:
Kurnik Šopa,
Sen o przyszłości,
000000001,
Nad vodami se vznášel. Se vznášel, vznášel a vznášel. Pod ním se vznášely 4 země. Každá byla spojená prknem. Dlouhým, vonícím jen trošku skořicí.
LÁVKY SE NEVZNÁŠELY.
Blízko 4té země se lávky křižovaly. Svítilo tam světýlko – na něčem zcela nejasném – připomínalo to zkamenělou svou.
První Země: koník se vzbudil, pohodil hlavou, otevřel levé oko a zadíval se na Měsíc, kdybyste se podívali do jeho levého oka, viděli byste Měsíc. Hříva hladila, tělo se třáslo, boky se chvěly, zašvihal ocasem a trhnul hlavou, řetěz se přetrhl, koník se vzepjal na zadní a vykop dveře a běžel. Skotačil a i když měl strašnou chuť na mladé větvičky – běžel. Růžová morda koníka v záři Měsíce briliantěla. Koník je statečný a běží.
Druhá Země: To byla pustá země. Nic a nic a nic. Vítr se choulil, byl rozmrzelý a nešťastný. Nelíbilo se mu. Povál si sám se sebou a pak mu to došlo. Vztyčil se a vyrazil.
Třetí Země: On si přeležel v noci tlapku a bylo mu mizerně. Zívnul. Chtěl eště spát, ale byla zima. Dal si tlapku přes čumák a chvíli ležel. Vstal a zíval, pohled se odrážel od Měsíce, chodil, nevěděl, pak zavětřil. Byl to krásný pes. Silný, hustá srst, zuby jako malé rybky v rychlé studené vodě. Pak zaštěkal a vyrazil na krásných nohou, jazyk ven a oči upřené.
Běželi. Letěli. Křičeli.
Dychtivost sama.
Setkali se na křižovatce lávek, kousek od 4té země. Dívali se na sebe, byli trochu udýchaní a chvěli se očekáváním.
Koník: Dobrý den.
Vítr: To...
Pes: No já...
A snášel se, snášel a snášel a pak se snesl z hluboké modři, nádherným obloukem Krahujec:
"Co blbnete, musíte to najít."
Koník, Vítr, Pes: "My víme."
A přeběhli všichni tři do 4té země.
BYL TO HNUSNEJ KRAJ!
Měli hledat zub posledního z lidí. Našli ho. Koník ho vyhrábl kopytem, Pes ho vyčenichal a Vítr kolem nich hrál hudbu. Krahuje kroužil. Na všech se leskl Měsíc. Kapalo to jako voda.
"Co teď? Bojím se," řekl Koník.
A Vítr. "Já bych radši..."
A Pes: "Jsem s váma."
Krahujec zakroužil, odlesk Měsíce v oku a řekl:
"Dotkněte se toho zubu" a zasmál se.
Koník zahrabal kopytem, Vítr znehybněl, Pes vycenil zuby a pak se ho dotkli.
UMŘELI.
Všude, ale opravdu všude, hrála hudba, krásná hudba, a Krahujec odlétal, až z něj zbyla jen malinká tečka, aby se mohl opět vznášet nad Vodami.
Filip Topol
1992-93
