Vopouštim starý mrdky pro nový...
Pokaždý, když se rozední,
ale mám to rád i když to sem tam nevoní.
Budík zazvoní,
já se protáhnu, vytáhnu rolety,
roztáhnu záclony a natáhnu den z plnejch plic!
A ať si z Bostonu nebo z Vršovic,
je čas táhnout do ulic, snažit se zas´ trochu víc.
Řikám si – Buď to zkus nebo na to ser,
nech bejt nebo ber
a nefňukej, že to neni fér.
Tak nějak to bylo, že jo?
A furt né každý pivo dojde,
ale pít se musí do dna, neuděláš nic.
A tak se městem potácim tak trochu v rozpacích,
ruce mám v kapsách, baťoh na zádech a hlavu v oblacích.
A pravdu ve vínu – víno v baťohu -
- vyndám ho, napiju... Tak nevim, přežiju? :)
Mám zasazenej strom života
a s podstatou toho všeho chodim na procházky.
Má pro mě nekonečno odpovědí a já celou věčnost na otázky...
Víš co,
Vesmír už ´sem dobyl, aniž bych po Planetách chodil
a (myslim, že) vim, co je smrt, aniž bych se jí dožil,
tak co bych plašil?
´Dyť ani Jan tenkrát netušil, do čeho to Ježíše namočil...
Žil, byl jednou jeden jako my a pak umřel...
Ještě ale řek´ mi – kámo nebuď hloupej
a koukej to tu zmáknout oukej!
Svět je furt stejnej -
- kulatej, nepolapitelnej -
a když je bezvětří, sám do plachet si foukej!
