Alba s touto skladbou:
Za Oponou,
Kráčím po chodníku zaslepen realitou,
A nevnímám hlasy v hlavě, který mi stále lžou.
Když šlápnu vedle, čemu teda říkám vedle,
Mimo chodník se to přece občas lépe šlape.
Ale po silnici se jezdí, ale nechodí,
Tak to sem zase vlezl někam, kam nepatřím.
Nikdo mě však nevyhodí, musel by vyhodit i sám sebe,
Protože sám chodí po každý cestě.
A já, kterej vnímá realitu, realitu zobrazenou v muzice,
Obrazy maj taky svý kouzlo, ale tomu je třeba učit se.
Literatura mi nic neříká, ale dám na literární názory,
Divadlo jsou pro mě jen příběh a mluvící postavy.
Možná je to kvůli tomu, že jsem zaslepen realitou,
Realita, která mi dává rady, jak do koloběhu nezasáhnout.
Jak? Pochopíš až když každá věc bude mít příčinu,
Čin bude mít následky a dočkáš se potrestanýho zločinu.
Jenže, až já pominu, neprominu promiskuitním ideálům,
Moderní žena, versus staromódní muž, dost už!
Mám oči votevřený, ale vidím jenom tu svou realitu,
Nevidím dveře, přesto se snažím ve tmě nahmatat kliku.
Všechny okna otevřený, ale průvan tu vážně žádnej není,
Realita je asi to, že sou ve skutečnosti zavřený.
Ale tím, jak se pohled mění, jednou ze shora, jednou zdola,
No od toho tu slouží ta zmiňovaná klika.
Pokud ztratíš pojem o čase, anebo čas ztratí pojem o tobě,
Začni uvažovat, jestli na omluvy ex-ex-ex není už pozdě.
I když ex je blbec, chápe moc dobře, že už nemá cenu řešit,
Hrotit, hádat se, chce jen skládat a mimo to spokojeně Žít!
Když řekneš to neřeš, já to budu řešit ještě víc,
Protože není realita všechno to, co kolem sebe slyším a vidím.
A pak to bolí, ono to bolelo i před tím,
Ale ne tolik, ale o tom povyprávím, až svoje vášně trochu zklidním.
Zaslepen realitou, čekám na svůj osud,
Osud na mě čeká doma, a tak hledám svůj domov.
Nebydlím tam, kde žiju, tak jak sem bydlel dosud,
Nejedu podle osnov, odjedu na prázdnej ostrov.
Zaslepen realitou, utíkám před sebou samotným,
Ty utíkáš před čím? Přece, život je krásný.
Řekni mír a lásku, ale to už dávno není realita,
Tak co je lež, a co je sakra pravda...?
