Alba s touto skladbou:
Sunshine,
Mám svůj domek, nebo spíš chatku v lese,
Krb vytvořenej z grilu, v létě se koupu v řece.
Nikdo mě tam neruší, a tak mi to vyhovuje,
Žádnej člověk s pochopením pro mě neexistuje.
Mám rád tuhý maso a rychlý připojení,
Poslouchám Mahlera, když jsou večery tak dlouhý.
Koukám tak do ohně, jak se v něm utápí,
Slečna, která se po dlouhý agónii už netrápí.
Přelazuju na smyčcovej kvartet, jako na svatbě,
Do okna naráží můry, cítím se překrásně.
Světlo přitahuje mušky, perou se o svý místo s komáry,
A všechny co odpadnou, rozděluju na páry.
Beru do ruky nůž, podává se večeře,
Takovej kebab si ještě nežral, blondýnka rozdává, je plná rozkoše.
Od jezera fouká vítr skrze otevřený dveře,
Odřezávám kousek stehna, dojídám ho v leže.
Víš, Mahlerova pátá ve mně vzbouzí pocit viny,
Že mi chutnaj ženy víc než muži bez zjevný příčiny.
Nerad vycházím ven, nakoupit do krámu koření,
Máma mi vždycky říkala, že se se mnou nikdo neožení.
Víš, rány z dětství ještě nejsou zahojený,
Ale čas a maso všechno zhojí, i když mám ruce namočený
Do krve a dělím orgány na špatný a poživatelný,
Nikdy sem nepřemejšlel, že sem v něčem vlastně jiný.
Mám i svojí kuchyň, i když nejsem Babica,
Nikdy sem netušil, jak dobrá je lidská pizza.
Nenávidím to, jak holka před svou smrtí naříká,
Před pykolou, za pykolou, nikdy už si nezapíchá.
Leda s mojí kudlou, už léta sem neměl erekci,
S nadšením pozoruju, jak mi drobky chleba kradou mravenci.
Jednou sem vykrad márnici, ale to se jíst nedalo,
Strašně se to lepkalo, jako když žvejkáš gumovou rukavici.
Asi sem vážně jinej, a tak o sobě píšu vzkaz,
Pro vás, pro úchyly, co si myslej, že jsem vrah.
Ale já mám jen jinak postavenej potravní řetězec,
Z dámskýho ochlupení jsem si vyšil koberec.
Doufám, že mě do smrti nikdo nenajde,
Lidi sou jen k jídlu, společnou řeč rozhodně nenajdem.
Tělo je jen schránka a mozek se tváří jako duše,
Ale přidej 4 vajíčka a nebude ti v žaludku kručet.
Už si nepamatuju, jaký je mý jméno, kdo byli rodiče,
Kde jsem se tu vzal a proč mám nevyčerpatelnej účet.
Ale vím, vím, že takhle je to správně,
Někde hluboko cítím, že nežiju úplně marně.
Tohle místo na mapě zjevně neexistuje,
Ale dvě houbařky přišly až sem, skoro ke mně.
Miluju je, to, jak voněj, když se bojej,
Nemusíš se bát, bude to konec rychlej...
