Alba s touto skladbou:
NeMoc,
Tränen des Teufels
I bezcitnej hajzl mívá výčitky svědomí,
Padlej anděl, jehož čepel se nikdy nezlomí.
Kterej šmejd shoval pravdu až na dno flašky,
Stav, kdy ti pomůžou už jen prášky.
Ďáblovy slzy, co padaj z nebe na zem,
Ďáblův pláč, co tvoří ohnivej bazén.
Polej mě benzínem, nic jinýho mě nerozpálí,
Oheň dá naději těm, co věrni zůstali.
Stigmata na rukou, zpřetrhaný šlachy,
Jiskra ve vočích podpálí sama sebe strachy.
Když uvidíš, jak na tebe padá ledvinovej kámen,
Co padá Ďáblovi ze srdce z nebe na zem.
Lítáme jako komety, zanecháváme za sebou činy jako plameny,
Co se mezi stehny změní v záplavy unavený.
A falešný postavení ti nepomůže ve válce proti stínům,
Stínům sama sebe, proti ostatním klínům.
TRÄNEN DES TEUFEEEELS,
když pláče Ďábel, prší neštěstí.
TRÄNEN DES TEUFEEEELS,
každej den může bejt poslední.
Stínům nebe, přikazuje Ďábel, svlečte se!
Kdo zůstane oblečen, bude rychle pověšen!
Co Bondy spojí, rozdělí jenom nůž,
Takže napněte rychle provazy, nic než strach vás neporazí.
Nespoutanost se v pekle bere jako cudnost,
Když dostaneš bičem, to je ta největší radost!
Všichni sme otroci, necháme se bičovat,
S tím, že o nás bude náš pán jednou dobře pečovat.
Prší mi do oken, Tvoje slzy to nejsou,
Studený a přece teplý kapky po okně tečou.
Nevěděj proč, ale mají svojí trasu,
V chodbách času, vyhnuly se všem zátarasům.
Jen aby viděly, jak to nechci vidět já,
Přes zapocený sklo mi sem proniká zima.
Přináším další deku, a s ní i půllitr čaje,
Znáš mě, rakovina v pytlíku vždycky nejlíp zraje.
Tak já ti nevím, mám se smát, a nebo brečet,
Když spíme v kleče a nejen voda teče.
Obvazy nepomůžou, není nám pomoci
Od nespavosti do Radosti.
Tak já ti nevím, mám vstát, a nebo ležet,
Když víme, že ani jedno nepomůže.
Sme nemocný, máme moc jen sami nad sebou,
Moc, tak mi dokaž tu svou.
