Alba s touto skladbou:
Siluety,
Království,
Siluety
[Siluety těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné ticho]
Siluety těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné ticho
Těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné siluety
Co člověk nevidí
to prý nemůže ztratit
i když to nosí
pod srdcem
Co člověk necítí
to ho prý nemůže zabít
a pak se bojí
být otcem
A pak člověk ublíží
a začne ho bavit
že ve vlastní říši
nemusí mít obavy
nemusí zastavit
nemusí zemřít
Siluety těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné ticho
Těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné siluety
Co člověk nevidí
to prý může cítit
slunce nesvítí
přesto schne
Co člověk zníčí
to ho prý dožene
k šílenství
ne, že ne
A pak se člověku
zhasne před očima
shová se pod deku
nebo do klína
nemusí mít obavy
nemusí zastavit
nemusí zemřít (2x)
(jen spát!)
Matka, co ještě matkou není
je zároveň pohřebištěm
už duši v duši nevězní
už jí krev nepije klíště
slzy padají na studený led
taje v rohu kluziště
vezmu jí tedy na výlet
ale až dar lásky přijme příště
A pak člověk ublíží
a začne ho bavit
že ve vlastní říši
nemusí mít obavy
nemusí zastavit
Siluety těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné ticho
Těch, co přežili svůj vlastní život
kráčí po stěnách a šíří opojné siluety
A pak člověk uvidí
to, co vidět neměl
všechno slunce pro kvítí
ten strach už přešel
na lavičce před nemocnicí
když člověk tenkrát seděl
jiný člověk zemřel
a nezbyl po něm popel
zemřel, a při tom se ani nenarodil
zbyla květina, co nevzkázala pyl
na lavičce před nemocnicí
když člověk tenkrát seděl
jiný člověk zemřel
a nezbyl po něm popel