Alba s touto skladbou:
NeMoc,
Ozvěny Ticha
Ticho existuje, dokud ho nevyslovíš,
A opakuje se dokola ta samá osnova pustýho ostrova.
Když dozní tvoje slovo, můžeš začít od znova,
Ovšem za poplatek času, během kterýho spadne opona.
A ty vidíš, co je za ní, za tím vším,
Kdybych tě neupozornil, ani by sis nevšim.
Bez detailů se těžko posuzuje odstín,
Protože bez ticha a hlasitý hudby nevydržím.
Na koho to ticho padne, jako by nevěděl co říct,
I když v hlavě tolik myšlenek, ze kterých nevzejde nic
Co by mělo jiný pokračování než hádku po pohádce,
Nejsem svůj obhájce, ale sám svůj zrádce.
Nikdy jsem se neptal, ale teď se ptám,
Kam mizí všechny ty slova, co polykám.
Je živý to, co nemůže nikdy zemřít,
A nebo jen chci furt dokola něco, co se nesmí?!
Ozvěny ticha,
Co mi bodaj kudlu do břicha.
A tak si pomalu zvykám,
Že krvácím do světa.
Kterej mojí krev polyká,
Jako důkaz tupá dýka.
Ležím pod dekou a čekám,
Kam teče červená řeka.
Do ticha ze sluchátka se ozývá záznamník,
Nezaznamenal můj hlas, asi je dobře, že mlčím.
Je čím dál těžší vyloudit ze sebe hlásku,
Která by nezabloudila a usvědčila holopásku.
Jednak je to v myšlenkách a druhak potom na obrázku,
Maluješ si lásku na zakázku bez zákazů.
A čím větší očekávání, tím větší pád z šestýho nebe,
Tak se seber i s tím, co přežilo a osobně si to neber.
Ať už jih nebo sever, oboje je košér,
Když nedostaneš košem, tak se prostě vožer.
Poslouchej to ticho, který ti šlape na paty,
Neodpovídej mu, nebo jemně probudíš rohatý.
A svatý už tě nezachráněj, když nebudou vědět jak,
Jedna věc je říct, druhá nekonat naopak.
Jestli to tak bude napořád, stane se ze mě myšlenka,
Která vyprchá, když v blízkosti nebude sklenka.
Ozvěny ticha,
Co mi bodaj kudlu do břicha.
A tak si pomalu zvykám,
Že krvácím do světa.
Kterej mojí krev polyká,
Jako důkaz tupá dýka.
Ležím pod dekou a čekám,
Kam teče červená řeka.
