Alba s touto skladbou:
Zpověď,
Chtíč je někdy paradoxní, stejně jako my,
Ale nezákonnost umocňuje všechny potřeby.
Při chvílích nudy, kdy tajou ledy, sedy-lehy,
Mezi nohy šahá jen osud, kterej má na to vlohy.
Dožadujem se neviditelnosti,
Aby to, co oči nevidí, neměl mozek pocit nahlásit.
S pravidelnou nepravidelností na jednom plavidle,
Jak mile náhodile přijde Naše chvíle,
Všechno se ocitá, daleko-daleko za zádama,
Příležitost je malá, ale důležitá dáma.
Ale když je to všechno za plotem
A můžem jenom koukat, s omezeným pohledem.
S pohlednicí na zadnici, berou nám, co je naše,
A když se nám to nelíbí, tak zařvem:
My chceme Žít!
Nic víc!
Volnost je relativní, stejně jako mříže,
Jako malá holka v sukni, co bez obtíže
Roztáhne silou děvčete oči kolemjdoucím,
A kdo dřív přijde, ten dřív žere, sme jen psi.
Do slušnosti máme daleko, jako do Karlovejch Varů,
Ohnisko spárů, tolik párů zase nechce slávu.
Co kdyby se rozvedli a museli dělit majetek,
Komu připadne sláva a komu šestiletej zmetek?!
Tak na co svět? Když v něm můžeme mít vlastní,
Utíkat do něj, jen když to rodiče dovolí.
Dvakrát měř, hlavně jí nepřeřízni, říkali,
Ale neodhadli, do čeho nás to vlastně dostali.
Vostatní, ať si políbí šos, my ho tak rádi,
Vono to svádí, ale nemůžem, když sme odloučeni.
My chceme Žít!
Nic víc!
My chceme Žít!
Nic víc!
