Snad jenom sen o městě šedém
kde se každý den topíš v bezmoci.
Z příbytků klece, ze zvířat stroje,
ze stromů popel a z lidí otroci.
Strnulé výrazy, bezejmenné tváře,
procitnou, když zjistí, že k nim nepatříš.
Každý je sám sobě zlodějem a lhářem
jednou potřebný, jindy už na obtíž.
Město Apatie hřmí – tisícem strojů, milionem vozů.
Město Apatie hřmí – stereotypem svým, roky neměnným.
Bez válek ničivých, bez epidemií,
bez lidí hladových a strachu z dalších dní,
ale může přijít zkrat a my se budem ptát,
kdo z vás přežije – město Apatie?
Modravá záře žhavých přijímačů
z oken všech domů do ulic proniká,
když se vyčerpá příděl zábavy
budík na šestou se do tmy roztiká.
Všichni klidně spí v úplném bezpečí,
zpacifikovaní starými frázemi,
v zajetí svých snů a představ vnucených,
o tom co je úspěch a štěstí na Zemi.
Město Apatie spí – a s ním i tvoje deprese, a s ním i tvůj strach,
než otevřeš dveře, než překročíš práh svých možností a potřeb
k životu a potřeb ke štěstí – pro plnou hodnotu
pak možná přijde zkrat a my se budem ptát,
kdo z nás přežije – město Apatie?
To je město mé, ve smogu zahalené,
sériové mozky na dálku ovládané.
To je země má, mocným zaslíbená
od samého klečení rozbitá kolena.
