1. Ráno se p
Crobouzím na smrt
A7 unavený,
než přijdu k v
Dmiědomí, poledne j
Ge,
G7jsem jako m
Cotor cestou
A7uvařený,
kroužky sp
D7ečené bez olej
Ge,
G7
31ff
a všude
Cokolo mne už tramvaje zv
E7oní,
vůněmi dn
A7ešního dne mé m
D7ěsto v
G7oní,
a stovky
Caut a spěch v radostných tv
E7ářích,
co radostný čl
A7ověk, to Čech, vš
D7em se to d
G7aří,
to jenom j
Cá se kaboním pod obecný vk
E7us,
jako když n
A7a svůj vlastní, h
D7m, jd
Gu jak n
Ca funus
E7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
