Seňorita s náhrdelníkem slz
Já zub moudrosti mám
V mé tváři vrásčité;
A jednoho přítele znám,
Co se podruhé narodil,
Když milost Spasitele objevil.
A já jsem byl zrozen po mém tátovi,
A po mě děti mé,
Tak se všichni znovu rodíme,
Jako vlnky na moři…;
A tak to bylo vždy,
A tak bych to chtěl mít.
Jen dobré zprávy pro vás mám:
Je jedna žába,
Prý v jihoamerickém pralese žije,
Jejíž kousnutí je lék;
Co všechn utrpení smyje,
Co zná lidský věk…
Prý chladí jako déšť;
Ta žába v americkém pralese,
Zná protijed na bolest…;
A tak to bylo vždy,
A tak bych to i chtěl.
***
Jsou lidé, co nedovedou odmítnout ,
I takoví, co si postěžovat nechtějí…
Jsou tací, co myšlenku nemají
A ti, co nic vysvětlit nesvedou.
Ale tak to bylo vždy,
A tak bych to chtěl mít.
A tak to bylo vždy,
A tak by to mělo i být.
***
Kdybych mohl zahrát své paměti
Na krku mé kytary,
Sepsal bych je v písni
„O Seňoritě a jejím slzavém náhrdelníku“.
A každá slza by patřila jednomu z těch hříchů,
Co jsem za všechny ty roky napáchal…
Ale takový jsem vždycky byl,
A tak to bude i dál.
***
Někteří lidé chtějí pořád jen víc
Další jsou tím, co jim schází;
Někdo vyjde ti ze dveří vstříc,
A jde dál a minulost za hlavu hází…
A já věru nechci být soudcem,
Nikdy jsem netoužil být porotou,
Já jen vím, co jsem;
O tom, čím budu, ať bohové rozhodnou.
Ale takhle to bylo vždy,
A takhle bych to chtěl mít.
Tak, jak to bylo vždy,
Tak by to mělo i být.
