My měli babičku čilou jak lasičku,
vstávala o půl třetí,
říkala den co den: Nespěte pořád jen,
čas jako mustang letí!
Brnkala na starém spinetu,
kamarád její byl Vinnetou,
někdy též na moment přišel Old Shatterhand,
ten s ní hrál na trumpetu.
Usmívej se, ty můj broučku,
mládí smutek nesluší,
vzhůru pusu do obloučku,
ať se srdce rozbuší,
úsměv, to je pohlazení,
úsměv lidi v lepší změní,
usmívej se, ty můj broučku,
ať nám smutno není!
Když slunko vysvitlo,
babičku to chytlo,
nebyla k udržení,
volal hlas přírody, lesů a hospody,
toho si člověk cení.
Spacák si narychlo sbalila,
do termosky grog si nalila,
na tramp to valila pod jménem Dallila,
lidi, to je k zbláznění.
Usmívej se, ty můj broučku,
mládí smutek nesluší,
vzhůru pusu do obloučku,
ať se srdce rozbuší,
úsměv, to je pohlazení,
úsměv lidi v lepší změní,
usmívej se, ty můj broučku,
ať nám smutno není!
Vyštěkly pistole do sklenic na stole,
když už nebylo co pít,
střepy, ty prej věstí
vždycky ňáký štěstí,
babička dovedla žít.
A taky uměla vyprávět,
jak jednou bizona střelil děd,
dal ho do ruksaku a cestou ve vlaku
střelil ho za rumů pět.
Usmívej se, ty můj broučku,
mládí smutek nesluší,
vzhůru pusu do obloučku,
ať se srdce rozbuší,
úsměv, to je pohlazení,
úsměv lidi v lepší změní,
usmívej se, ty můj broučku,
ať nám smutno není!