Když vyšly hvězdy s večerem,
pral se Jákob s andělem,
anděl přemožen povídá,
pust mě Jákobe,
už se rozednívá.
pampadampadam . . .
Zítra za úsvitu čekej na svaté hoře,
anebo hlídej dole na břehu moře,
na nebi uvidíš jak tři ohnivé lodě,
se pomalu snášejí k vodě.
Ta první veze zlato a drahý kamení,
druhá Coca-colu, tabák a vzácný koření,
Ta třetí ale brachu neveze víc,
než bednu starejch pohlednic.
pampadampadam . . .
Jákob povidá Pane, já nejsem nic,
ale kdyby bylo pár těch pohlednic.
Anděl se zasměje, Jákobe, máš je mít,
a Jákob na to díky, konečně snad najdu klid.
Teď za noci Jákob se po špičkách plíží,
městem honosných paláců a děravých chýší,
a pak jede výtahem do sedmýho patra,
aby vyhledal byt svého bratra.
A už na chodbě volá: brácho!
vzal sem si do hlavy
poslat ti z ciziny srdečný pozdravy
pár pohlednic z Vídně z Paříže a tak podobně,
nesu ti je všechny osobně.
pampadampadam . . .
Velebný pán a ňáká ženská v teplákách,
vykouknou ze dveří: Kdo to tu huláká?!
Maj falešný zuby a papouška na rameni
a Jákob vyhrkne: No to je mi překvapení...
V zápětí dá se papoušek do řeči,
to aby Jákoba stůj co stůj přesvědčil,
že jeho bratr ministr růžový magie,
ten tady už tu víc jak dva roky nežije.
pampadampadam . . .
Dobře říká Jákob, ale kde ho mám najít?
A velebný pán na to: Není co tajit,
pohlédni na nebe a spočítej hvězdy,
najdeš ho na konci cesty.
K domu tvého bratra vede devět bran
Na všech stejný nadpis: Vstup zakázán!
U každé z nich sedí tvůj slepý táta
a ten ti otevře vrata.
Teď Jákob běží a srdce mu tluče,
už vidí jak padne svému bratru do náruče,
ale dům je pustý okna dokořán
a nikde žádný otec ani devět bran.
Jen opilý sluha tu stojí jak přikován,
Jákob se zeptá: Kde je tvůj pán?
otrok se dlouze, dlouze zadívá do nebe,
byl tady včera a čekal na tebe.
pampadampadam . . .
Krajinu ten večer přikryl sníh,
vlak vyjel z nádraží, od někud zazněl smích,
z okna kdosi vyhodil pár starejch pohlednic
a dál nebylo nic (vůbec nic)
