Na skále stojí, dívá se kolem,
chtěl by vám všem něco říct.
Jenže se bojí že už je pozdě,
teď se mu nechce, nechce žít.
Chtěl by být blízko však nemá sílu,
bojí se že mu nevěří.
Tolika krásy, tolika vůní,
přesto chce odtud odejít.
Do zrcadla díval se, ptal se co bude dál.
Teď se mu zdá, že už tady jednou stál.
Už dávno ztratil sílu v tomhle světě žít,
často se bál oči otevřít.
Každou noc divnej sen se mu zdál,
kolem sebe křičel, nikdo neodpovídal.
Na skále stál, díval se kolem,
teď ale už tam nestojí.
Odešel odsud, udělal dobře,
možná, že našel důvod žít.
(a stal se z něho průvodčí.)
Viděl slunce zářit zblízka,
krajinu rozlehlou.
Uviděl tu krásu,
v tu chvíli přetemnou.
Bylo to silnější a on se přestal bát,
že zase někam skočí
a bude ho to štvát.
