Dům z tónů
Bude půlnoc a mně v uších zní pár písní,
které kdysi pro mně byli vším, já snad sním.
Jenom poskládaných tónů pár
přesto je v nich láska, chlad i žár,
touha postavit si nad řekou dům z tónů.
Tak tu skouším o nich verše psát, co blázním.
Cestou spátky nemůžu se dát, to teď vím.
Jako svíčka jednou dohoří,
pak se stíny do tmy ponoří,
jenom v dáli svítí nad řekou dům s tónů.
Vždyť jen víra je co žene nás a přání,
že na chvíli můžem vrátit čas a plány.
Spívat jako tenkrát s kytarou,
tyhle sny nám navždy zůstanou,
s nimi věčná touha kdesi mít dům z tónů.
=
Všechny známe písně znovu hrát – to zvládnem,
jenom nesmíme si to tak brát. Zas mládnem.
Na vše vspomenem si vzápětí,
možná podruhé či potřetí,
stačí zavřít oči a už zní dům z tónů.
