Alba s touto skladbou:
Dracula,
Nemohla jsem dospat, vzbouzela se stokrát.
Teď už vím, jak chutnáš, noci probdělá.
Kdosi vklouz mi do snů, o spánek mě okrad,
to se přeci hostům jen tak nedělá.
Teď se nebe modrá. Snad se mé dny změní.
Strasti k vodě pouštím s šedou Anglií.
Říkal, že se sejdem. Proč tu ještě není ?
Co se neodpouští ? Co se promíjí ?
Račte mě, prosím, vyslechnout.
Omlouvám nerad svého pána,
musel však odjet časně zrána.
Nechal tu pro vás zatím skvost ...
S tím ať jde k čertu ! Mám jich dost !
Vám sklouzlo jen tak ze rtů,
že pán by měl jít k čertu,
vím, řekla jste to v žertu,
leč s peklem není špás.
Na jeho existenci
se shodli zasvěcenci.
Jsme malí, krátcí, tencí,
když zmocňuje se nás.
Jak noční bouře zuří
a hnou se hnáty muří ...
Tak straší na cimbuří !
Huá !! Strach strašně ráda mám !
Jsou ovšem chvíle jisté,
kdy i my – spiritisté,
řvem : Démoni, už zmizte !
Já česnek radím vám !
Jak smělí jste vy mladší !
List obrátíme radši.
Pán omlouvat se ráčí,
že pláchnul jako kluk.
Co počít s pánem hradním ?
Buď mu nic neusnadním,
či smiluji se nad ním.
Tak přijímám ten šmuk !
Ó, náhrdelník ! A pravý !
S tou útěchou mě zdraví
motýl – oko paví !
Motýla
vám kníže spolu s dárkem posílá.
Hle, pozornůstka dvojitá !
Tu žena zřídka odmítá,
jak vím.
S motýlem
snad kníže nevyved mě aprílem,
ta naděj, k níž se utíkám,
však může zmizet bůhvíkam
jak dým.
Netajím, že bych rád
vám, kněžno, sloužil do stáří.
Čísi vstup, čísi vpád
mi přines náhle pocit předjaří.
Na chvíli
i já si připnu křídla motýlí
a zavolám, že odlétám
až ke hvězdám a kometám ...
Snad smím.
Snad smím
