Asi se ptáte, proč jsem pozval ty dva soudní znalce.
A proč chci vůbec toho na první pohled
Neškodného mluvku Prášila zbavit svéprávnosti.
Odpověď zní:
„Protože, mi nechce prodat svůj penzión!“
Ano, slyšíte dobře!
Ten tajemný kupec totiž není žádný náš známý,
Ale zkrátka a dobře – my sami.
Ehm, ehm, ehm…
Eh, tedy pardon, on – sám!
Kdyby totiž ten dědek zjistil, že
Se o jeho penzión zajímám já,
Nikdy by mi ho neprodal, aristokrat.
Vidí ve mně chudáčka,
Který se nezajímá o nic jiného, než o peníze. Kecy!
Přece musíte uznat,
Že když mu za tu jeho zchátralou barabiznu
Nabízím sto tisíc, nabízím mu až moc.
Pozemek pod penziónem má sice určitou hodnotu, Řekněme, několik milionů.
No…
Ale to je fakt, který ten hodný, milý naiva Prášil, netuší.
Cha, cha, cha – hodný, milý?
Spíš hloupý a tvrdohlavý.
Dělá si ze mě, z nebohého a laskavého Wilcoxe blázny, a já ho kvůli té jeho zpropadené závěti, nemohu dát ani zabít.
Jednou v noci zdál se mi vám
Divný sen
Vším, po čem jsem toužil
Byl jsem obklopen
Veliký bourák
Pod mým oknem stál
V něm holky načinčané
Ten dům mi říkal pane
A já byl noci král
Divný sen
Šampaňské, my, od té doby
Pijem ex
Majetek nám začal vonět
Víc než sex
Patříme k lidem, kteří umí žít
Berem si
Někdy kradem
Všechno, co leží ladem
A dá se zpeněžit
Divný sen
Bídu
V té nikdo nechce žít
Bídu
Se každý snaží skrýt
Bídu
Cho, cho, už vážně nechci brát
Jen hlupák žil by v nouzi rád
Bídu
Ať jiní klidně třou
Bídu
Ať máme každý svou
Bídu
Cha, cha, tak na tu já jsem ras
Tu bídu, před níž jsem třás
Vzal už ďas
Bídu!
