AIDA
Teď je ta chvíle,
kdy se prý mám modlit
a bohové mi možná odpustí.
Já však pomoc nežádám,
sama vím jak se bránit
s hlavou vztyčenou.
Jdu dál s hrdostí.
Nic víc a nic míň,
jenom rozloučit se s láskou.
Nic víc a nic míň,
než vzdát se touhy kterou mám.
Sama sobě říct,
že každá vášeň časem zmírá.
Že cit uvadá, když musí čelit nástrahám.
Jak zvláštní, jak zvláštní..
Nic víc a nic míň,
jen se tvářit, že ho neznám
při těch setkáních,
kdy zkouší zažehnout v mém srdci žár.
Možná bude lepší
zkončit dřív než on mě spálí.
Celou duši mou a z mého srdce zbude cár.
Jak zvláštní, jak zvláštní..
Jen nesmím myslet na to,
jaký byl při našichs chůzkách.
Jak námi plynul čas,
kdybychom směli spolu být.
Ty nádherné vzpomínky,
kdy byla jsem jako ve snách.
Všechno tohle musím,
sama sobě odepřít.
Proč zvláštní, tak zvláštní život mám?!
Však na mysl se derou
tváře zotročených lidí.
Můj táta a můj národ
zmírající touhou žít.
Když tohle má být
odměna bohů za mou víru.
Pochyby teď mám,
proč měla bych je dále ctít.
Tak zvláštní, tak zvláštní..
A když budu na něj dál vzpomínat bez ustání.
A i když opustím jej
v zájmu cílů nejvyšších.
Nebude to zrada!
Ale pokus o pokání.
Snad můj lid i národ,
pokání moje vyslyší.
Proč zvláštní, tak zvláštní život mám?!
Tak zvláštní život mám.
Tak zvláštní život mám!!
