Alba s touto skladbou:
Na stanici polární,
Přežil jsme v samotě,
kterou jsem si nakonec zamiloval,
jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr.
Jako mukl, který ví,
že ať se prohrabe kamkoliv,
vždycky narazí na mříže.
A nebylo, kam se hnát.
Zbývalo jen do smrti si ho honit
a tlachat o svobodě
s jinejma troskama v hospodě.
Ožrat se, porvat se,
pak se jít projít k večeru
a řvát: „Proč se na to, kurva, nevyseru?“
Ale situaci nakonec vždycky zachránili děti
a mohlo tak dál pokračovat
šíření dědičné sněti,
neboť jejich jedinými skutečnými katy
jsme nakonec my,
homo sapiens, čili člověk pitomý.
Proto jsem jezdil v noci bez světel,
po šesti tequilách a pěti jointech,
v protisměru a pozoroval stíny stromů pod kopcem, ozářené jen měsícem,
a obrysy domů v půlnočním pološeru.
Tak na to už dneska fakt seru.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
Dny, měsíce a roky černou tužkou
na černý papír psal jsem ti zprávy
a dával je do mrtvý schránky
pro všechny případy,
všechny svý nápady,
kdyby jsi náhodou přeci jen někde existovala.
A pak si jednou v noci vedle mě stála.
Z minulosti se minulost stala.
Z přítomnosti budoucnost,
po celé necelé půlvteřině.
Znovu jsem se narodil.
A konečně i mně bylo jasný,
co znamená hláška: „I cesta může bejt cíl.“
A kašlu na lidi, co si myslí,
že mi budou přidělovat kyslík.
A jen zírám,
jak se z jasné pravdy stává pravda
tak ňák vedlejší.
A odmítám si vybrat – chceš bejt blbej
a nebo blbější?
Ale né. Chci bejt s tebou,
klidně věčně na útěku,
než jako ovce čekat na sekeru,
ale to je jasný, na to už fakt seru.
A myslím, že už je čas.
Tak hodně štěstí všem,
ať už jste kdekoliv,
svobodným i vězněným.
A bachaře ať vezme ďas.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
