Alba s touto skladbou:
C'est la vie,
Zlatá Devadesátá,
Znám dům na konci města,
stranou od lidí a v něm bledá nevěsta
prochází řadou svých komnat
a není bez viny, že líné vteřiny
jedna druhou tak pomalu střídá
ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul,
že byla hříšná a marnivá
a že jí za pýchu samotou v přepychu
potrestá.
Tenkrát před léty
věci se zdály
jasnější nad slunce,
kdo by chtěl navěky v garsonce
po ránu nad hrnkem kávy
cítit se bez viny
zatímco vteřiny,
ty malé zlodějky
kradou mu z mládí
to člověk osudu
snadno a bez studu
naučí vzpírat se
a trochu lhát
protože netuší, ž
e hřích pod retuší
je hříchem dál.
Pár kroků od ráje
stihne tě déšť
a z tajných přání
je rázem jen iluze pouhá
na kůži smáčená
teď náhle bledá je ve smyčkách
cest ztracená holka
jen které se do duše
divná předtucha tiše vkrádá
V patách zdivočelá smečka
vzpomínek krade Ti dech z plic
ta z lovců nadělá oběti
prošlý směnky dávno už neplatí
a koně zchvácení klesají v opratích
kolem se kruh zvolna uzavírá,
byla to past a v ní žádná škvíra
Tě nespasí, co víc
- málo máš času
snad jednou pochopíš
jak se to mohlo stát
přece nejsi už holka mladá
to znáš dávno nejsi už holka mladá.
Až se ten dům na konci města
ztratí v břečtanu,
pak možná bledá nevěsta
pochopí v nádheře komnat
proč květy nevoní a nikdo nezvoní
a proč ta její vášnivá láska
je s dechem u konce
a v tiché garsonce
gramofon dohrál – jen deska praská
a kdo je bez viny umělé květiny
mu zavoní.
