Tou cestou, tím směrem
prý bych se dávno měl dát.
Když sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají.
Kus něhy ti za nehty slíbí a dají
víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát.
A i když se vleče a je schůdná jen v kleče,
donutí přestat se zbytečně ptát,
jestli se blížím k cíli,
kolik zbývá víry,
kam zvou svodidla, co po tmě mi lžou,
zda couvám zpátky a plýtvám řádky,
co řvou, že už mi doma neotevřou.
Nebo jít s proudem,
na lusknutí prstů se začít hned smát.
Mít svůj chodník slávy a před sebou davy
a přes zkroucená záda být součástí stáda.
Ale zpívat a hrát, kotníky líbat
a stát na křídlech všech slavíků
a vlastně už ze zvyku
přestat se zbytečně ptát,
jestli se blížím k cíli,
kolik zbývá víry,
kam zvou svodidla, co po tmě mi lžou,
zda couvám zpátky
a plýtvám řádky, co řvou,
že už mi doma neotevřou.
Jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry,
kam zvou svodidla, co po tmě mi lžou,
zda couvám zpátky a plýtvám řádky,
co řvou, že už mi doma neotevřou.
