Po schodech špinavých
postava bez jména,
unavený starý voják kráčí.
Osudem zmačkaný,
kolem dveří beze jmen,
jakoby dobře věděl kam má jít.
Vzpomínky ty trochu bolí
a málokdy je umaže čas
horší nežli dostat holí,
je to co zůstane v nás...
Voják sáhnul pod kabát
v krabičce od tabáku
ukrývá zbytek jeho sil.
Mosazná nábojnice
za chvíly si v jeho srdci
za chvíly si najde snadný cíl.
Ten starý voják co zpátky jít chtěl
co doufal, že najde to co najít chtěl
teď tady stojí o dveře opřený
na dveřích jméno - už dávno nečtený
vytáhnul klíč a zámkem otočil
ruce se třesou, když kliku uchopil
nikdo ho nevítá, smích dětí neslyší
tak tady klečí a pláče do dlaní...
Na stole ležej jak mrchy, dopisy nečtený
dopisy od něj, kde stojí, že mu všichni chybějí
jak je to možný, že je nikdo nepřečetl,
jak je to možný, že se zhroutil jeho svět
Ten starý voják
serval metál na prsou - proč je sám, kde všichni jsou,
hlaveň k srdci namířil - utřel slzy a vystřelil,
nenašel co najít chtěl - výstřel krásně zabolel,
na schodech do nebe stál - půjde sám a půjde dál...
