Chutnáš mi mátovým čajem a stále jsi mi tajemstvím,
vím, že si jen tak hrajem v náhodná přátelství
a napadáš mě stále víc, bludičko z Průhonic.
Tma není jen absence světla těsně po probuzení,
kdy stín je mým vlastním vtělením, opouštím tě.
Ne navždy, ale pro tuhle chvíli,
jen vraždím noc a my dva jsme si zbyli
a to tě děsí.
Já, bytost z melounového cukru, ukrutně lhostejná,
já, host v tvým průhonickým bunkru,
věc ryze veřejná, kým jsem pod tvou peřinou,
když myslím na jinou.
Čas není jen intimní pocit viny z oslnění,
kdy vím, že splín nejde vecpat do vteřiny,
odpouštíš mi.
Ne navždy, ale pro tuhle chvíli,
kdy každý žijem tak, jak jsme si snili,
ale věřím ti.
Jsme otroky slov a předsevzetí
a průtrž mračen nás žene do zajetí.
A prostředky, co účel světí, z nás dělaj' dospělý
s duší malých dětí.
A neodbytná bytná klepe na dveře,
za nimiž my dva spějem k nevěře.
Zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,
zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,
zdalipak dost pijeme?
