Alba s touto skladbou:
Hlavní uzávěr splínu,
Hlavní uzávěr splínu,
Hulákat na lesy kdesi v chráněných krajinách,
v snách i v peřinách,
v bezprostřední blízkosti lítosti se vracím přes mosty,
kde bouří řeka a čeká,
až pohltí člověka v celé jeho kráse a nepochopitelnosti,
zdá se, že jsme hosty ve zlých časech.
Napsal jsem na zeď všechna svá cizí jména,
abych zůstal tvým jediným mezi všema,
náhodnýma, nehodnýma, hold nýmand.
V tom sevření vře ve mně nečitelnost svazku,
neb s nohama nad zemí děláš s každým lásku,
upřímnou soustrast, sounáležitosti,
má soukromá pasti, kurtizáno cudnosti.
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
Jsem komorník v tvém předpokoji slasti,
sborník citátů a citů bez tvé účasti.
Samaritán, vždy když sama jsi tam.
Mám strach.
Tak třeba z nejistoty,
z toho, že nejsi to ty,
kdo průsvitnou dlaní mi míří do cizoty,
jsi múzou tónotepců,
jsi ryté písmo slepců.
Jsem stopař,
jsem slovo tajenkáře,
jsem vzkaz na zrcadle psaný v páře,
jsem číslo, co půjčenou tužkou píšeš do diáře.
Nářez!
Neřešitelných maličkostí,
ví Bůh, že vášeň a výbuchy zlosti
jsou nedílnou součástí pospolitosti dvou lidí.
Vidím, jak visím na ocelovým lanku,
jak s úspěchem ožíráš mou tělesnou schránku,
vánku vlhkých nocí,
stékám po tvých bocích...
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
Jsme dva obrysy,
črty černou tuší,
vzpomeň, jak kdysi hledalas' spřízněnou duši
a teď jsi autorka příběhů pro zralé muže.
Jsem bez dechu,
skrytý mezi patry,
hledáš útěchu a vklad je nenávratný.
Zatím nerozhodně bloudíš po dně,
pojď mě strhnout s sebou.
Život bez hranic přesně podle slepé mapky,
chtělas' víc a teď to chceš vzít zpátky,
má milá, mámivá
má milá, mazlivá...
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
Jsem asi jat, daleko od domova
a ty roštěnka z žebra Adamova.
