Alba s touto skladbou:
Noc s Hamletem,
Ale láska
měla by být, čím bude . . . Ale právě jí
poznáváme, že jsme odsouzeni už teď . . .
I absurdno je absurdní . . .
Nemáme na vybranou . . .
Nevysvětlitelnost nějaké věty,
kterou jsme nechápali v její temnotě,
rozžíhá se někdy do takového jiskření,
že nás oslepuje . . . Je to právě reálno,
které je metafyzické . . . Ale milenci
nemají rádi, když mezi hádankou
a možností uhádnutí
ostrovtip ulamuje jemně své hroty . . . Doslovní,
objímají a líbají se a netuší,
že i nebezpečí přechází ve zvyk a lhostejnost.
Vždyť by jinak musili umřít. Umřít možná
bez mistrovství hrůzy, ale docela jistě
za onoho bosého ticha, které k nám přistupuje
na květinové vybídnutí
a řekne prostě: dost!
To se pak jenom zahlédnem -
a aniž víme, zda jde o střidání či proměnu,
musíme i tomu střídání i té proměně popřát
i lhůtu podávané ruky i úklonu,
aby se zatím mohly rubášově přestrojit. . .
Ale opravdivý milenec neuzavře příměří s podobiznou
a sotva ponese Asyřanům kohouta
z nezačatého ještě slova, nedomluveného pohoršení
a nevyřčené radosti . . . Každá představa
je lákavá. . . . I představa sebevraždy . . .
Ať tedy trvá noc,
ve které zatvrzelá harmonie
opakuje svůj rytmus tak dlouho,
až jenom osud zpřetrhá to její ženské mžourání
mžiknutím ničivého démona!
Ať trvá noc, ve které vše je v nemilosti
krom umění, které je už dávno zatraceno
zvědavostí pekel a lhostejností tohoto světa!
Ať trvá noc, i kdyby poslední kámen,
který zbývá staviteli majáků, měl zabít jeho syna!
Ať trvá noc, i kdyby při stavbě podzemní dráhy
měl zhasnout první svatojanský brouček!
At trvá noc, ve které koště létavice
už dávno vymetlo pád andělic
z vatikánských zahrad do zádušního lesa u Waterloo!
Srdce je tíha . . . Rozum jen váha . . . I v posmrtné nevinnosti
jsme stále ještě zkoušeni . . . Ať tedy trvá noc!
A ona trvá. .. Jen Jedno místo svítí:
taneční sál, mateční to jeskyně pekla a žárlivosti
s bodáním v panenství hudby, krutějším
než násilí panně . . . Kdyby anděl bojoval za nás,
řekl by stejně jako my: Tak ty jsi tady, Mášo,
a tančíš s jiným? Jak je to možné! Pojď! -
Ale ona, protože za ni bojuje Eva,
odpovídá: Netančím, totiž . . . bojím se slov . . .
a... vy... vy jste šílený!
Snad! řekne on a začíná před ní couvat
křížovým úděsem malířského podstavce,
úděsem, že by měl nésti obraz právě této ženy . . .
Ó ano: právě této! A už přiskočí,
a věda, že i víno se někdy čistí metlou,
zpolíčkuje tu její podle těla tvář,
která teď vyzývavě přečnívá proti duši
a zapírá slíbené desátky z předních věci . . .
Nebo ji přinutí spolykat oba snubní prsteny!
Nebo jí leccos připomíná zpětnou račí formou
a pak ji jenom poděsí svým nožem bez špičky,
ač dlouho broušeným na lodi bez přístavu.
Nebo . . . ale už sotvakdy změníme původní tvar
bicyklu nebo revolveru . . .
Nebo se ozve výstřel a on si řekne: zabil jsem se . . .
Nebo se ozve výstřel a on si řekne: já jsem vrah!
Ó vidět lidský hlas, vidět jej aspoň jednou,
když toto řekne! Hlas, který dosud stále
buď želel, nebo obviňoval,
hlas, který laskal, lhal a chvěl se, ponižoval,
obtížný sobě nebo ukojený,
hlas želený či odhozený
do kouta pohlaví v paláci Priamově
jako acetylenová lampa
svítící na jeden chlup Helenin,
hlas, který náhle cítí, že ani toto není poznání!
Zatím však v sále krev setřena je ubrusem,
jehož třásně se zmítají a dělají snad rozdíl
mezi dychtivostí a pýchou, hanbou a vinou
a žalářem a vězením pro pána z Inkognita . . .
Ten ovšem civí . . . Zdá se: otupěl . . . Však jeho stud
byl v bedrách matky už, pak dospěl
a teď mužsky-ženský hledí na mrtvou a šeptá:
,Léta jdou a taky prádlo stárnete A jako v prázdném bytě,
odkud byl někdo narychlo vystěhován,
zůstane několik účtů . jak účet vezmou ho
a vyvedou . . .
Dett nennt sich Dichter und hat keene
heile Hose am Arsche . . ."
Vy jste to prožil? ptám se Hamleta . . .
"Jen jednou!" řekl mi . . . "Láska je jenom jedna
a je jenom jednou.
Láska je skutečně smrtelná!" A zmlkl.
Protože však vypadal jako herec nevyvolaný potleskem,
bylo mně ho líto, i táhl jsem ho
z tragédie do možnosti vymluvit se . . .
"Kdepak!" řekl. "Už nejede žádný vlak
pro Love Labours Won . . .
a nechce se mi překračovat hranice vzpomínky
ve vysokých botách veršů . . . Ale Marlowe,
Marlowe, ten o tom něco věděl . . . Všechno
je jenom jednou, jenom jednou!
Ale Marlowe, ten o tom něco věděl . . . a že
trocha hudby k tomu a budem dojati . . .
Absurde! Ridicule! Dégoútant!"
