Když si přečtu všechny svoje zprávy
když zlověstně poznám to, co mi jde z hlavy
když si propočítám přesně svoje kila
a své písně, co mě možná připraví na větší díla
zjistím, že mi uši lehnou popelem
že jsem sám sobě malým hotelem
Je nevýhoda být v období síry
přesvědčeným slušným malým princem
kdy každej, kdo moh´
vrazil klacek svůj do každý díry
aby označil si cestu zpět
aby našel odpověď
z unavený vánoční
internetový nadílky
kde poztrácel duši svou a mince
Taky žijou lidé jako žárovičky ve tmě
je jich víc, co bdí a nemůžou spát
taky převalují polštář a panebože, veď mě
a myšlenky jim tančí a není, kam je dát
Bratře můj, proč bledneš, jako bys byl mrtvej
v tomhle krásným světě nikdy nejdeš sám
tak jen doufám, že v lese plným loupežníků
černejch koček, blátivejch cest, velkejch sov a velkejch díků
velkejch keců i bez boje mozek svůj i svoje srdce i ten klacek
abych neztratil se, že ho uhlídám
Taky žijou lidé jako žárovka, co praská
a je jich víc, co bdí a nemůžou spát
za každým kmenem liška a jen v korunách je láska
tma padá lesem, krajem bludiček, zkus se ptát
