Čas byl odložen,
není noc a není den,
je jen vzdech jak tichý sten - nic víc.
Svet zmizel buhví kam,
není zde a není tam,
vše je pouze bílý klam - i tvá líc.
Bílý operačný sál a v nem stál tak sám
uprostred hloučku jako chrám co dlouhé veky pretrvá
v boji navždy vytrvá
dokud zpráva drtivá boj ukončí.
Dál tvé srdce tluče jako zvon,
hrál to divadlo jen bez opon
sám bez potlesku a bez poklon
jen s touhou nesmirnou, žil svoji hrou.
Dál tvé srdce klape jako mlýn,
sláb se cítil mráz nicoty klín,
sám bez reportéru od novin
tisíckrát zvítezil, tisíckrát snil - dál žil.
Lékar je jenom človekem,
jehož ruce patrí všem,
snad v nich skrývá mocný šém - kdo ví ?
Sevrel večnost do dlaní,
s bázní , že ji poraní,
uveznil ji bez ptaní
v očích svých
Prudké svetlo, bílý plášť, v očích zášť,
tam stál, chránil tvé telo
jako val, jež každé místo ubrání,
neprátele zahání,
je to jeho poslání a on to ví.
Dál tvé srdce tluče jako zvon ...
