1.
AmiAť už chci anebo nechci, n
H7emám dobrou p
E7ověst ve vs
Amii,
ať jsem, kde jsem, každej kouká, m
H7aj' mě za divn
E7ýho brouk
Amia,
j
Fá jim přece ubližovat n
Eebudu,
j
F
2c29
á klopýtám stezkou svýho
Eos
H7udu
E,
Ami/:
(Ami)ale dobří lidé těžce sn
Fášej' osam
Eělý pěšc
Amie, :/
p
Fomlouvaj' mě dennod
Amienně, mimo něm
Eý, přirozen
Amiě.
Je tu květen, státní svátky, ale já se držím zpátky,
voknem slyším břesknou trubku, ale já si radši schrupnu,
já jim přece ubližovat nebudu,
v průvodu bych dělal jenom vostudu,
/: ale dobří lidé těžce snášej' osamělý pěšce, :/
všichni hrozí směrem ke mně, bezruký ne, samozřejmě.
Když vidím, jak ženou chlápka, kterej na trhu krad' jabka,
davu pod nohy v tu ránu kladu šlupky vod banánů,
já jim přece ubližovat nebudu,
když nechám jít ubohýho pobudu,
/: ale dobří lidé těžce snášej' osamělý pěšce, :/
už se vztekle řítí ke mně, mimo chromý, samozřejmě.
Nemusím bejt jasnovidnej, abych znal svůj osud bídnej,
jen co najdou vhodnou šňůru, vytáhnou mě za krk vzhůru,
ačkoliv jim ubližovat nebudu,
jen tou jejich cestou s nima nepudu,
/: ale dobří lidé těžce snášej' osamělý pěšce, :/
s popravou si přijdou na svý, mimo slepý, to je jasný.
