Dívčina elfí kdysi žila, hvězda zářivá,
bílý plášť zlatem obroubila, střevíčky ze stříbra.
Na čele hvězdu nosívala a světlo ve vlasech,
jako když zlaté slunce padá na Lórienský les.
Vlas dlouhý, bílé údy měla, něžná a líbezná,
s větrem se spolu procházela, jak lístek lehounká.
Kde Nimrodelský vodopád zurčí si chladivě,
stříbrný její hlásek pad do tůně zářivé.
Kde bloudí teď, kdo ví, kdo zná, sluncem stínem snad,
před léty byla ztracená Nimrodel na horách.
Elfí loď v šedém přístavu, v zátoce v klínu hor,
čekala na ni mnoho dnů a hučel mořský chór.
Až noční vítr severní zvedl se, naříkal
a koráb z elfech pobřežích na širé moře hnal.
S úsvitem země mizela i hory šednoucí,
za vlnou vlnka letěla, tříšť bila do očí.
I spatřil Amroth mizet břeh, jak do vln se potápěl,
on proklel loď, která ho rve od krásné Nimrodel.
Byl králem Elfů z dávných let, pán lesů, skal a stěn,
Když s jarem zlátla ratolest v krásné Lothlórien.
Do moře z lodi skočil v ráz, jako šíp z tětivy
a mocné hloubky rozťal snáz, než racek šedivý.
větrem mu vlasy zavlály, tříšť létla ke světlu,
Dlouho se za ním dívali, kde jako labuť plul.
Západ však mlčí, zdejší břeh, též o něm nemá zpráv,
o Amrothovi neslyšel žádný Elf vícekrát.
