Alba s touto skladbou:
Výlety z reality,
Elizabeth, žádám tě o poslední tanec, dřív než bude konec, ruce hladké jako samet.
Elizabeth, ve tváří úsměv a na ní saze, draze zaplatíme za životy nakreslené na obrazech.
Elizabeth, naše slova jsou tak bezvýznamná, sami se v nich nevyznáme, předstíráme němý zájem.
(Elizabeth) potřebuju pomoc, hlasy v mojí hlavě, mohla bys mi, prosím tě, domluvit schůzku s psychiatrem.
Pozorujem z výšky svět, reklamy na plakátech,
krize ve Spojených Státech, mír v Arabských Emirátech.
Počkám tě na zastávce, o půl páté spolu pláchnem.
Na první pohled zdá se, vydařená spolupráce,
Zznáme se sice krátce, proč ti tak důvěřuju,
pluju v děravém člunu, pomalu se oddaluju.
S tichostí následuju kroky, rady starších,
vnímám svět a vybírám si, s kým začít tančit.
Jsem jenom další v řadě jmen, co nikam nevedou,
proto se snažím znovu začít, najít cestu za tebou,
dám ti zelenou a pět bodů k tomu, když najdeš cestu domu,
jenže tvé šance jsou mizivé.
Mizíme v bodu zlomu, slečno, vy vypadáte.
Vaše maté mě mate, máte minimálně páte,
kolik si jich ještě dáte?
Pro někoho rozmazlený spratek zdá se,
pro někoho blázen, co si kreslí do diáře tváře.
Po všech těch kazech zameť sklo
a zanech sov, dám ti klíč a pusu na čelo,
jdu s kapelou.
Takhle to je, pane Bože,
celý život zakopáváme o bludný kořen,
stánek muže - dárce tužeb,
který však tupý nože,
nese rudé růže, na stůl do královské lože,
odkud umaštěné pusy princů sledují jeviště,
desky, které pro umělce znamenají celý svět.
Všechny oči na mě, je to jasné,
jedním vzkazem na zeď klapne naše rande v trávě,
léta páně právě teď.
V kavárně šálek čaje, naše staré kalendáře,
v životě se načekáme nejvíc asi na sebe.
Povídal o skutečnosti že se jí stýská,
dělal pro ni překupníka, za to si ho hýčká.
Viděl jsem ho z blízka, vypadal jak přízrak,
zpíval něco o tom, že se prý nedožijem zítřka.
Jedna ruka natažená, ve druhé smrt škytá,
láhev stále nedopitá, hlas jak metron mu kmitá.
A jediná priorita je zůstat naživu,
mám mapu s chatou na zimu a hledám správný azimut.
A staminu na cestu domů na zafoukaných polích,
modlím se ať neumrznu pod kopyty koní.
Mhouřím oči jako dravá šelma, která právě loví,
soustředím se, přestaň na mě mluvit, stejně neodpovím.
Měsíční záře prosvítila širý kraj,
na obzoru svítí stáj, před ní štíhlý pán,
co míří k nám s vlídnými slovy, přibíjí rohy a ty cítíš mý stopy,
míříš s ním do tmy.
Elizabeth, nechytám dech, když tě vidím převlíkat se,
roste ve mě deviace, probouzí se černý anděl - vesmír padne,
já to vím.
Otevři oči zlato, chvilku budeš stárnout,
potom skončíš jako meriacor.
Už je to dávno, ale pořád tě vidim smát se,
vyrostla si a teď děláš konkurenci kráse.
Já jen ukážu ti místo, kam si chodí anděl vysvléct křídla,
chci, abys mu vysvětlila, jaké je to dýchat.
Příde zase zítra, jsem si jistý, dělá to pravidelně,
mívá schůzku s pacientem, vídáme se každý večer.
Ptali se mě, co je na tom pravdy, chtěli křídla vidět,
nutili mě ukázat jim je a potom zničili je,
vylili je do stříbra za doprovodu symfonie,
od té doby nedokážu zavřít oči - insomnie, ironie, osudu,
ztratit všechen spánek,
už se asi nepotkáme, zůstal jenom zmatek v hlavě.
Tvé oči jsou studené a němé, nevnímáš to,
některé otázky už si nekladu jak MC Kato,
nechci na to myslet,
všechny krize byli mise,
tvá vize o první lize
je rozná jako věž v Picce.
Náklad na pomyslné káře zatavil na čáře,
král a páže maže za ním a v ruce VHS nářez ze semináře pro pokročilé lháře,
každý by chtěl zářez, koláče bez práce, to známe,
sám jen žasnu, kam to naše malá země táhne,
prázdné inventáře,
hodnoty ničit ale nevytvářet,
vidíš milionáře uprostřed kanceláře,
duše jako kalamáře,
místo srdce kámen,
znám jen hlad a ošoupané kolena,
když klečíš u oltáře, pořád ty stejné tváře,
upocené tváře, probuďte se, lem našeho světa už se páře.
Probuďte se, lem našeho světa už se páře...
