Alba s touto skladbou:
Výlety z reality,
Bylo to další ráno, červánky a rosa.
Na kameni u řeky seděla malá holka.
Byl tam i kluk, který na ní koukal.
Chtěli zpoutat křik, v dáli sova začala houkat.
Co se tehdy stalo, teď doteď jasné není.
Ale faktem je, že tehdy ho místní viděli naposledy.
O pár let na to se v tom městě začlo slýchat, že se ten kluk vrátil zpátky, jako přízrak.
Před jejím vchodem ve tři ráno svítí něčí oči.
Nejdřív zhasly všechny lampy do tmy, potom jsi vešel dovnitř.
Na srdci promiň, v hlavě psycho, na duši jizvu.
V ruce pistol, v domě ticho, chystáš se udělat chybu.
Dopustit se hříchu, cítíš trpkou příchuť, svoji pýchu.
Právě se chystáš zabít svoji dívku.
Kdyby ses viděl víš, že tohle není k smíchu.
Nebojíš se stínů, jdeš si pro svoji výhru.
A ta zatím nahoře tiše spí ve svém pokoji.
Jsou to ty dveře na schodech, tak pojď, pojď to dokončit.
Tak pojď, pojď dovnitř.
Tak už to otevři.
Každý pohled je poslední, leží tam na posteli.
Naposled ji obejmi, odstřel ji, odejdi.
Odstřel i svoje sny, zbav se svého svědomí.
Nikomu to nepovím, tak střílej raz dva tři.
To já jsem to tvé svědomí a teď musíš zmizet pryč.
Mraky bijí do zamlžených oken, v ztružkách po skle se jak slzy valí. A v mé duši jak šíp zaražený, trčí stále bolestný ten pohled. Vyčítavý pohled hnědých očí.
Byla studentská to moje láska.
Pod morfiem člověk ztrácí cit a ty víš, že ztrácíš cit.
A víš, že jsi to věděl ještě dřív, než jsi namířil.
Sirény v zádech, v hlavě zmatek, hlasy, těžký dech.
Příliš živý záběr, strach, krev, utíkej jsi nepřítel.
Nelži, že jsi nestřílel, už nemáš tolik času.
Běží lesem, jsou ti v patách a ty víš, že znají pravdu.
A ruce od krve, nebylo to poprvé.
Přiznej si, že jsi nemoh snést, že už jsi slečnu omrzel.
Smrt není odpověď a její příběh nebyl o tobě.
Oni teď půjdou po tobě, ale já ti můžu pomoct, běž.
Detektiv bere po domě otisky, začíná pátrat.
Je nervózní, protože to byla seriózní vražda.
Nasrat, kulka na svatého Valentýna.
Zabil jsi svoji holku, nahrál to tak, že se zastřelila.
A teď máš strach se přiznat.
Na město padá stín.
A ve tmě její mrtvé oči, kdo tě přijde zachránit.
V červnu v neděli to bylo, přišla do aleje jdoucí ke kostelu.
Tu na mne onen vrhla pohled, v tom všecko bylo.
Dvě rudé oči, radost zabitá.
Byla studentská to moje láska.
V autě hrál de-shanon,
venku ještě pršelo,
a ty sis to řítil tmou,
za svou mrtvou princeznou.
Chtěl si ji ještě vidět, naposled nasát vůni,
ještě jednou políbit tu holku, co už nepromluví.
Nikdo tě neomluví, každý tě bude vinit,
víš, že si zodpovědný za svoje činy.
I když do hajzlu s nimi, za zádama fízly,
tvá záhada být s ní,
byl si, závislý, navíc si na bílym,
potřebuješ nabít si, tak jak si zabil ji,
stáhnou to na židli, namířit na žíly,
najít cíl, ztratit cit, fakt nevim, kdo to zavinil,
pa pa pa, krypli.
Tělo na tělo, pistol, spoušť,
něco zablesklo, a pak jen ticho s tmou.
A pak je ticho a kouř, a pak jen kouř a oheň,
kolem začalo hořet, už bylo příliš pozdě.
Smutek v duši, bolestný zlý srdce, jedna dvacet roků tomu bylo, tenkrát nic, však dneska při tom dešti začal pálit onen plamen v duši.
Byla studentská to moje láska.
