Alba s touto skladbou:
Nabízím svůj život...,
Když slunce krášli ticho a déšť uhasí hádku, usedni mezi květy..přišel čas pro pohádku.
Zahrada bije tichem, ten tlukot slyšet je, otvírám velkou knihu s nápisem fantazie.
/refren../
Jsem pohádkovým princem, co ztratil chuť se smát.
Jsem pohádkovým princem, tak kdo sem já /Kdo sem Já?!/
Jsem pohádkovým princem, co ztratil chuť se smát.
Jsem pohádkovým princem, chybí ti princezna. /chybí ti princezna./
Když slunce krášli ticho a déšť uhasí hádku, usedni mezi květy..přišel čas pro pohádku.
Zahrada bije tichem, ten tlukot slyšet je, otvírám velkou knihu s nápisem fantazie.
Na prvních stránkách vidím sebe na kopci, jak sedím s hlavou v klíně s výčitkou na srdci.
A zmožen světem koukám ctí méno soupeřů. Zatím co o kus dál princ vchází do dveří, a kdo mi nevěří ať tam běží. A komu na tom nezáleží ať sedí tiše a poslouchá jak příběh vnímám já. A proč mám být pan úžasný když není paní užasná? /Vedleněj si půvabná/ i bez šatů z růží, a já neumím vyrovnat se krásnému muži.
Tak koukám na vás dva, a sedím kousek dál, a smutně poslouchám co ti princ povídá. A je mi jedno že slunce ztratilo barvu, já také přihlížím jak ztrácím princeznu. A je mi jedno že sem sám pomalu na konci, chci ať si šťastná s výčitkou na srdci.
/refren../
Jsem pohádkovým princem, co ztratil chuť se smát.
Jsem pohádkovým princem, tak kdo sem já /Kdo sem Já?!/
Jsem pohádkovým princem, co ztratil chuť se smát.
Jsem pohádkovým princem, chybí ti princezna. /chybí ti princezna./
A jaro míjí zimu tak..jak Ty míjíš mě, když sedím na kopci bez špetky naděje. Zas fouká teplý vítr přes stébla trávy, a kreslí bez zármutků zeď mezi námi. Závidím mu jeho klid, i to že není nikým. Že létá mezi stromy jež nikdy neuvidím. A hlavně to že hladí tebe když spíš. Že aspoň on je s tebou když mě už nevěříš. Pošlu ti po něm vzkaz, jestli to dovolíš. A až se probudíš zjistíš, že i já stále ještě v hlouby srdce doufám že víš že existuju i já.